Povaha influence

1890: Povaha influence jest dosud, přes to, že byla o ní uveřejněna četná pojednání, úplně záhadnou, a také není podnes žádného bezpečně účinkujícího prostředku proti tomuto světovému moru, jehož nebezpečenství z počátku od lékařův i laikův stejnou měrou bylo podceňováno.

Velmi pečlivá pozorování o bakteriologické povaze nemoci konal MDr. J. Prior v Kolíně a výsledky o tom uveřejněny jsou v Mnichovském lékařském týdenníku pod názvem: „Bakteriologické výzkumy o influenci a její komplikacích.“ Také tyto rozsáhlé a velmi daleko stopované výzkumy mají výsledek negativný. Není dokázán žádný specifický mikrob jakožto původce nemoci. Průběhem nemoci pneumococcy, streptococcy a staphylococcy objevovaly se tak často společně i odděleně, že bylo potřebí zvláště si jich všímati; ale nosičem jedu influencového nezdá se býti žádný z nich, epidemické rozšíření nemoci nelze uvésti ve shodu s biologickými vlastnostmi bakterií těchto; jest vůbec ještě záhadno, jakým způsobem lze si jed ten představovati. Na všechen způsob však poskytuje influenca příznivou půdu pro tyto tři mikroby a usnadňuje jich usazování a zdar zvláště pneumococcův. Důležité jest zejména pozorování, že případy pravé pneumonie (zánětu plícního) určitě se odlišují od nálezů při pneumonii influencové, vyznačujíce se stálostí pneumococců, jež vyrůstají z plic, sleziny a sliny, ze sleziny a plic výhradně, ze sliny bud samy nebo vedle řídkých staphylococcův a streptococcův. Epidemie influencová svědčí tudíž na novo o nepatrných výsledcích v praktickém umění lékařském.

t. (Vesmír 20, 11, 1890/1)

2020:

„Influence“, tedy chřipka, zůstala záhadou ještě dlouho po publikování tohoto článku. O virech v té době neměl nikdo ponětí. V tehdejších optických mikroskopech je nebylo možno pozorovat a nepřímé metody detekce se teprve rodily. Ale bylo zřejmé, že na odhalení čeká cosi podivného. Použití filtrů schopných zadržet i nejmenší bakterie přineslo v devadesátých letech Povaha influence devatenáctého století poznání, že některé infekční nemoci musejí mít jiné než buněčné původce. Spekulovalo se o toxinech vylučovaných bakteriemi. Termín virus se původně používal ve volném významu „jed“ nebo „neznámý původce nemoci“. Citujme například z článku o vzteklině z roku 1886: „Profylaxe záleží v myšlence použití jedu (virus) z počátku neúčinného napotom vždy silnějšího. Považujeť se vzteklina za otravu mozku a míchy zvláštním jedem zvířecím. Příčinou otravy jsou dle vší pravděpodobnosti mikroby, které kousnutím na člověka přeneseny, neúčinkují hned, nýbrž teprv po měsících.“ (Vesmír 15, 78, 1886/7)

V roce 1898 použil nizozemský mikrobiolog Martinus Beijerinck termín virus pro svébytnou infekční substanci, ani on však ještě neuvažoval o virových částicích. Virus pro něj byl contagium vivum fluidum, tedy „nakažlivá živá tekutina“. Až ve třicátých letech dvacátého století americký biochemik Wendell Stanley krystalizoval virus tabákové mozaiky a ukázal, že je složen z proteinů a RNA. V roce 1946 za to získal Nobelovu cenu.

Ani v době španělské chřipky tedy ještě nebylo známo, jaká je biologická podstata původce nemoci. Dnes známe písmenko po písmenku genom jednotlivých kmenů, virová kapsida je popsána na atomární úrovni, jsou známy detaily vazby na buněčné receptory i molekulární mechanismus replikace viru v buňce… Nahlédnutí do archivu nám připomíná, jak nesamozřejmá dnešní úroveň znalostí je. Před necelými sto lety psal Vesmír v článku Neviditelní ústrojenci o virech sice už zasvěceněji než v roce 1890, stále však velmi nejistě: „…Nakažlivina (virus) prochází i nejjemnějšími kameninovými filtry. […] Není vyloučeno, že tu máme typ života dosud neznámý, neorganisovaný v určité stavbě, nýbrž jen chemickým působením a vzrůstem se projevující. Američan Twort se domnívá, že si nesmíme představovati nejjednodušší život ve formě nějaké amoeby (měňavky) nebo bakterie, nýbrž že třeba předpokládati existenci nějakých předbuněčných ústrojenců а k těm že nejspíše patří také filtrovatelné nakažliviny…“ (Vesmír 2, 182, 1924/8)