Štíři mají přehled o své munici

Jedovatí živočichové mají k dispozici nástroj, jenž jim umožňuje efektivně lovit kořist anebo se účinně bránit predátorovi. Tento nástroj však má i svá úskalí – jed je tvořen směsí proteinových látek, které jsou náročné na syntézu jak metabolicky, tak časově. Než se vytvoří nová plnohodnotná dávka jedu, živočich by měl vzít v potaz svůj hendikep. Tomuto konceptu se říká hypotéza dávkování jedu (venom metering hypothesis) a byla testována na různých modelových druzích. Předpokládáme, že jedovatý živočich může s ohledem na čas proběhlý od posledního využití svého jedu: 1. používat jed selektivně dle typu kořisti či ohrožení, 2. omezovat množství vyloučeného jedu, 3. vylučovat jed různého složení či případně 4. injektovat jed selektivně do konkrétní nejzranitelnější části těla kořisti.

Štíří jed obsahuje produkty různých typů sekrečních buněk. Jeden typ produkuje tzv. předjed, který obsahuje větší množství chloridu draselného a jen málo bílkovin, zatímco vlastní jed má mnohem více bílkovin, a jeho syntéza je tudíž náročnější. V jejich jedové žláze je vcelku brzy po jejím použití velké množství předjedu, ale jen málo vlastního jedu. Někteří štíři dokonce používají předjed pro uklidnění samice při páření (Vesmír 97, 72, 2018/2). Brazilští zoologové se rozhodli otestovat, zda štíři také využívají první zmíněnou strategii, tj. volbu kořisti dle své vlastní kondice.

Štír Franciscův (Jaguajir rochae) je poměrně velký štír, se kterým lze v laboratoři při jisté míře opatrnosti dobře manipulovat. Zároveň umíme tomuto štírovi vyprázdnit jedovou žlázu. Provádí se to stimulací pokožky elektrickým proudem v kloubním spojení mezi zadními články zadečku a v anglické terminologii se používá termín milking čili dojení. Experimentátoři tudíž dojili štíry a sledovali, jakou napadnou kořist (malého, nebo velkého švába) a jak rychle ji napadnou. Sledování potravního chování probíhalo jeden den a dva dny po dojení a kontrolní nepodojená skupina štírů musela dostávat elektrošoky také, nicméně pouze do nohy. Podojení štíři lovili velké šváby méně ochotně než nepodojení štíři. Pokud už zaútočili na velkého švába, činili tak mnohem rychleji než štíři nepodojení. Tuto skutečnost lze vysvětlovat buď jejich zbrklostí („nestihli si přepočítat dostupné množství jedu“), anebo snahou urychlit syntézu jedových proteinů „pořádným žvancem“. Každopádně dojení štírů vedlo ke změně loveckých preferencí – malí švábi se dali ulovit i s pomocí malého množství jedu, respektive pomocí předjedu. Štíří jedová žláza tak připomíná kulobrokovnici, kterou mají někteří lovci v oblibě. Umožňuje jim selektivně vybrat munici pro konkrétní kořist, respektive v případě nedostatku kulí neplýtvat broky na velkou kořist.

Silva M. A. et al.: Acta Ethologica, DOI: 10.1007/s10211-019-00312-y