i

Aktuální číslo:

2020/1

Téma měsíce:

Závislost

Smysl a etika archeologie ve 21. století

 |  6. 1. 2020
 |  Vesmír 99, 48, 2020/1

Jedinečnost a neopakovatelnost toho, co se událo v historii, co potkávalo generace našich předchůdců, jak jednotlivci a lidská společenství prožívali dobu, v níž jim bylo souzeno žít, je bezpochyby jedním z nejdůležitějších atributů našeho zájmu o minulost. Není to ani tak ona neopakovatelnost, která sama o sobě probouzí v lidské mysli zakódované vědomí minulosti. Je to z této neopakovatelnosti vyplývající interpretační otevřenost, jež vybízí k nahlédnutí do minulých dějů, do sociálních a hospodářských struktur, kulturních souvislostí a individuálních osudů.

Zájem o historii je výrazem většinou nevědomé vnitřní potřeby člověka konfrontovat sebe a svoji dobu se životem a dobou předků, především historicky pojmenovaných populací (kmenů, etnických skupin, národů). Anonymní nositelé neolitické revoluce nedokážou moderního člověka oslovit tak jako písemnými prameny jmenovaní Etruskové, Skytové, Keltové či Vikingové. Také památky – skutečné či domnělé – po historicky významných osobnostech i obyčejných, avšak v psaných pramenech pojmenovaných jedincích byly vždy jedním z hlavních objektů zájmu pionýrských časů archeologie – vzpomeňme třeba národní obrození, kdy se hledaly hrobky a sídla bájných Přemyslovců. Je zřejmé, že také dnešní společnost žije s minulostí, resp. spíše s určitým typem vybraného a nadčasového mýtu v nepřehlédnutelné symbióze a vynakládá na to nemalé prostředky.

Je evidentní, že specifické pohnutky k povýšení původně starožitnické vášně a obdivu ke starým věcem na úroveň vědeckého oboru lze vystopovat v zemích, které prošly érou antického starověku, jiné u světových koloniálních velmocí 19. století (založených na konceptu národního státu s úkolem šířit své vlastní kulturní normy v konfrontaci s domorodými kulturami) a ještě jiné u národů, které v téže době procházely procesem tzv. obrození a při hledání svých kořenů se ohlížely hluboko do minulosti. Jistě nebudeme daleko od pravdy, jestliže zdůrazníme tři důležité aspekty procesu, v němž se archeologie etablovala jako obor pěstovaný na univerzitách – estetický, národní a s ním často související aspekt politicko-ideologický. Pokud by se dnešní archeologie (konkrétně v zemích Evropské unie) chtěla profilovat tématy založenými na oněch národních a politicko-ideologických východiscích, nepochybně by se jako vědecký obor zesměšnila a s velkou pravděpodobností by přišla o své institucionální zajištění.

Na tomto místě by jistě bylo možné rozvíjet polemiku, zda se prostřednictvím archeologických pramenů přece jen nelze dopátrat komplexnějšího poznání minulosti, které by umožnilo zobecnit minulé vzorce chování a využít je k praktické aplikaci při řešení problémů současných společností. Mám na mysli především sociální, resp. kulturní reakci dávných lidských společenství na problémy ekonomické a ekologické povahy, spojené se sídelními procesy, resp. s exploatací krajiny. Tímto způsobem by archeologie nepochybně zvýšila svoje celospolečenské uznání, protože by nabízela konkrétní modely, jimiž byly uvedené vztahy v minulosti řešeny (resp. byly učiněny pokusy je řešit) a jež by mohly případně sloužit jako návod k řešení podobných problémů v současnosti. Je ovšem zřejmé, že nějaké racionální poučení z historie (na které se historiografie odvolávala již od dob svého vzniku v dobách antického starověku) je nereálné, a to nejen teoreticky (problém anachronismu), ale i prakticky (zatímco se národy na svoji minulost velmi často odvolávaly, poučit se z ní nedokázaly a ani se o to příliš nepokoušely). V každém případě však poznávání života a jeho rytmů v minulosti nezastupitelným způsobem lidi obohacuje a významně přispívá k pochopení vztahů uvnitř společnosti i mezi člověkem a přírodou.

Odraz společenských trendů

Podobně jako každý jiný vědecký obor se i moderní archeologie rozvíjí v kontextu nebývalé akcelerace společenského dění (konec evropských komunistických režimů, transformace poválečného bipolárního světa do podoby světa globalizovaného a prostřednictvím sociálních sítí digitálně propojeného), myšlenkových proudů (postmoderní vize o povaze pravdivosti, o smyslu a relativitě vědeckého poznání) a zejména dynamického až překotného rozvoje informačních technologií.

Současná archeologie je do velké míry formována rozmanitými podněty takříkajíc zvenčí, ze sfér mimo vědeckou komunitu, s jejichž rozsahem a naléhavostí je permanentně konfrontována. Je to především masivní tlak, kterému je obor dlouhodobě vystaven kvůli neutuchajícím stavebním aktivitám ohrožujícím archeologické dědictví. Na ně musí efektivně reagovat a přizpůsobovat jim nejen strategii v heuristické oblasti (terénní výzkumy), ale též při nakládání s takto získávanými daty, při jejich zpracování a zejména při jejich interpretaci – výkladu založeném na syntéze nejprve shromážděných a následně utříděných a analyzovaných pramenů (dat).

Se zaváděním etických norem vědeckého výzkumu a zejména s aktuálním šířením myšlenky otevřené společnosti (umožňující prostřednictvím digitálních sítí napojení široké veřejnosti na informační zdroje státní správy a vědy) k tomu v současné době přibyla také otázka zásadního navýšení míry zpřístupňování informací o archeologických nalezištích a o výzkumech, které na nich odborná pracoviště provádějí (k tomu podrobněji v další části).

Archeologie a etika

Evropská archeologie se v posledním desetiletí 20. století začala poprvé ve své historii vážněji zaobírat etickým rozměrem své cesty za poznáním, jíž v procesu shromažďování pramenné základny – primárních čili hrubých dat – ještě nedlouho předtím dominovaly destruktivní (invazivní) postupy. Výzkum vedený odkryvem (výkopem, exkavací) byl tradičně považován odbornou veřejností za téměř jediný kvalifikovaný způsob, jak z movitých a nemovitých hmotných pramenů ukrytých v povrchové vrstvě terénu získat hodnotné informace o minulosti; ostatně jak známo, pro širokou veřejnost je obvykle vše týkající se archeologie nahraditelné slovem „vykopávky“.

Teprve doba na konci minulého století začala do agendy evropské profesionální archeologie, resp. do praxe terénních výzkumů, vnášet otázky vztahující se k šetrnějšímu zacházení s archeologickou složkou kulturního dědictví. Na jedné straně to souviselo s tehdy rostoucím uvědoměním, že podobně jako u neřízené exploatace přírodních zdrojů musí dříve či později při pokračování výlučně destruktivně vedených výzkumů na stavebně či jinak neohrožených lokalitách dojít k rychlému úbytku až úplnému vyčerpání „podzemního archeofondu“. Na straně druhé byl tento pohled na razantnější odklon od exkavační metody posílen akcelerujícím rozvojem technicky vyspělých metod, využitelných díky jejich potenciálu ke shromažďování informací o pohřbených památkách a o souvislostech jejich původního či postdepozičními procesy formovaného uložení neinvazivní cestou.

Namátkou uveďme některé metody a jimi získávaná data tzv. dálkového průzkumu Země, které se dnes významně podílejí na – v tomto případě bezkontaktním – odhalování projevů někdejší přítomnosti našich (pra)předků. Patří sem především vizuální letecká prospekce, analýza a interpretace leteckých měřických fotografií a družicových snímků pořizovaných v různých oblastech elektromagnetického záření (panchromatická, multi- a hyperspektrální data), letecké laserové skenování krajiny a následně z mračen milionů oskenovaných georeferencovaných míst (bodů) na povrchu a reliéfu oskenované krajiny vytvářený digitální výškopisný model (Vesmír 92, 18, 2013/1).

Také vyspělé moderní geofyzikální přístroje využitelné při odhalování pohřbených reliktů archeologického původu zásadním způsobem zefektivňují výzkum a velkou měrou přispívají ke studiu archeologického dědictví neinvazivními postupy. Jsou to také některá další zařízení, jejichž využívání v praxi archeologického průzkumu výrazně ovlivňuje rychlost získávání informací (např. o přesné poloze nově objevených lokalit pomocí globálního navigačního satelitního systému – GPS), kvalitu dat (např. vysoké prostorové rozlišení fotografií pořizovaných z výšky pomocí družic, letadel a dronů digitální fototechnikou, která se výborně uplatňuje také při 3D dokumentaci v reliéfu zachovaných struktur vícesnímkovou leteckou fotogrammetrií) a jejich zpracování (např. v prostředí GIS, vysoce efektivním softwaru pro ukládání, zobrazování, třídění a analýzu archeologických prostorových dat).

Nutnost přednostního uplatňování nedestruktivních metod, přinejmenším ve vědeckých projektech zahrnujících terénní archeologický výzkum na neohrožených nalezištích, deklarovala v ucelené podobě maltská Úmluva roku 1992 o ochraně evropského archeologického dědictví. Trvalo plných osm let, než ji naše země ratifikovala. I když například u nás jsou vzhledem k výše zmíněným stavebním zásahům do životního prostředí terénní výzkumy prováděny odkryvem (k čemuž odborná akreditovaná pracoviště opravňují příslušné paragrafy památkového zákona), ve většině vědeckých projektů se nedestruktivní metody uplatňují stále častěji. Podíváme-li se na západ od našich hranic, je tam jejich používání již delší dobu zavedeným standardem a samozřejmostí. Také v Česku se již od konce minulého století nedestruktivní heuristické metody významně uplatnily (a ve stále větší míře uplatňují) – zejména při výzkumu historické krajiny.

Otevřená věda

S etikou archeologické práce souvisí do značné míry také proměna, již na prahu třetího tisíciletí zažívá civilizace v kontextu rychlého přechodu do digitálního věku tzv. informační společnosti. Výrazně se tento pohyb projevuje v oblasti vědy. Zatímco donedávna byly například doba zpracování v projektech shromážděných dat nebo termín zveřejnění jejich zpracování vcelku nezávazné, je dnes tato praxe rychle opouštěna. Co nejrychlejší zpřístupnění nejen vědecky zpracovaných výsledků projektů v podobě odborných publikací, nýbrž i souborů zdrojových dat, které byly při výzkumu shromážděny, jsou oprávněně požadovány především tam, kde jsou výzkumy hrazeny z veřejných prostředků, tedy z peněz daňových poplatníků.

Dříve archeologové zpravidla nebyli ochotni pramennou základnu svých výzkumů poskytnout někomu druhému, argumentujíce přitom autorskými právy. Dlouhou dobu navíc odborná veřejnost s obavami pohlížela na stále rostoucí počet nelegálních zásahů hledačů „pokladů“ (především detektorářů) do míst s archeologickými nálezy; řada archeologů je přesvědčena, že s ohledem na jejich ohrožení by tato místa (především jejich přesné prostorové vymezení, tzv. georeference) měla zůstat před širší veřejností utajena.

V kontextu možností otevřené vědy, v níž díky neustále rostoucímu množství shromážděných dat uložených v digitálních úložištích (repozitářích), která lze propojovat a jejichž obsah lze sdílet, má archeologie jedinečnou příležitost zpřístupňovat pramenné fondy v mnohem větší míře, než tomu bylo donedávna. Pomineme-li v tuto chvíli benefity, které získají sami archeologové, bude tak možné naplnit obsah často deklarovaného pojmu veřejný zájem, jímž archeologie (nepochybně právem) dlouhodobě zdůvodňuje potřebu terénních výzkumů a finančních prostředků na péči o archeologickou složku kulturního dědictví. Také v tomto ohledu lze konstatovat, že česká archeologie péčí dvou vrcholných oborových institucí již řadu let vytváří výzkumnou infrastrukturu v oblasti systematické digitalizace nejen výsledků, ale také odborné dokumentace archeologických výzkumů a jejich zpřístupňování prostřednictvím internetových portálů.1) Činí tak důležité kroky k naplnění svého společenského poslání.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Martin Gojda

Prof. PhDr. Martin Gojda, CSc., DSc., (*1956) vystudoval archeologii a historii na Filosofické fakultě UK. Od roku 2003 působí na katedře archeologie Západočeské univerzity v Plzni (v letech 2005–2011 jako vedoucí) a je také řádným profesorem Univerzity kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě. V Archeologickém ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., vede od r. 1992 dlouhodobý program dálkového archeologického průzkumu a je kurátorem tamního Archivu leteckých snímků.
Gojda Martin

Doporučujeme

Léčba psychedeliky

Léčba psychedeliky

Zuzana Postránecká  |  6. 1. 2020
Přírodní psychedelika provázejí lidskou společnost po tisíciletí, ale západní společnost se jimi začala podrobněji zabývat teprve ve 20. století....
Chobotnice z Londýna

Chobotnice z Londýna

Petr Jan Juračka  |  6. 1. 2020
O poslední spolupráci s profesorem Vladimírem Kořínkem, novém druhu perloočky, dobrodružné cestě do londýnského muzea a chobotničce...
Jsme schopni se poučit z historie? Spíš ne

Jsme schopni se poučit z historie? Spíš ne

Václav Fanta  |  6. 1. 2020
Říká se, že naši předci si byli schopni z generace na generaci předávat zkušenosti o přírodním prostředí (vždyť přece „žili v souladu s...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné