(Ne)samozřejmé souvislosti

Z plejády možností, které poskytuje téma závislost, se do tohoto čísla dostalo pouhých pět textů: Josef Suchopár píše o problémech spojených s užíváním a nadužíváním legálně předepisovaných opioidů, Romana Šlamberová se zaměřila na nebezpečí spojená s návykem některých těhotných matek užívat amfetamin či metamfetamin (a také na to, co nám o jeho užívání mohou prozradit experimenty na zvířatech), Zuzana Postránecká se ve svém textu zabývá výzkumem psychedelik při léčbě depresí, úzkostí, obsedantně-kompulzivních poruch a závislostí, Zuzana M. Kostićová se věnuje změně pohledu na mayský šamanismus v posledních letech a Magdalena Šustková rozebírá roli ghrelinu – „hormonu hladu“ – u závislostí na návykových látkách. Řadu zajímavých námětů jsme odložili na pozdější dobu.

Věda se nemůže vyhnout politickým souvislostem. Postoj k návykovým látkám činí tuto otázku také společenským (politickým) problémem. A postoje různých skupin se velmi odlišují. Od absolutního odmítání až po toleranci alespoň lehkých drog. A kde je politika, jsou také dezinformace.

Z cyklu DědciIvan M. Havel

Vícekrát mne překvapilo, jak je možné, že některé polopravdy, nepravdy či evidentní dezinformace dlouhodobě přežívají navzdory tomu, že se objevil dostatek důkazů uvádějících věci na správnou míru. Notorickým příkladem je podvod s údajným prokázáním souvislosti mezi očkováním vakcínou MMR a vznikem autismu. S tvrzením, že vakcína MMR způsobuje autismus, přišel v roce 1998 Andrew Wakefield. Přestože mu bylo prokázáno falšování dat a konflikt zájmů, přestože řada velkých epidemiologických studií vyvrátila možnou souvislost mezi očkováním a vznikem autismu, mnoho lidí Wakefieldovo tvrzení opakuje dodnes. Podobných příkladů lze uvést více.

Začneme-li jako laici (byť třeba poučení) hledat informace o kterémkoli tématu, zpravidla narazíme na záplavu zdrojů. Ty nejsnáze dostupné (a mezi nimi jsou také právě ty nespolehlivé či zavádějící) bývají na internetu. Jako jednotlivci naprostou většinu informací přejímáme, jen malý zlomek získáváme z vlastní zkušenosti. Navíc spoustu informací vnímáme jaksi na okraji – uvízl nám v paměti titulek, úryvek hovoru či textu bez dalšího kontextu atd. Na každém z nás samozřejmě závisí, kolik energie jsme ochotni do ověřování informace investovat. Jinak se bude chovat dejme tomu vědecký novinář, který má pro vyhodnocování informací profesionální zázemí, jinak normální jednotlivec. Fungující demokracie je však přitom na vzdělané a informované občany odkázaná. „Jestliže většina populace věří něčemu, co je fakticky nesprávné, pak dezinformace mohou zakládat politická a společenská rozhodnutí, která jdou proti nejlepším zájmům společnosti…“¹⁾

Mezi nevědomostí a dezinformací je jeden podstatný rozdíl. Pokud si je jednotlivec vědom, že mu v nějaké otázce scházejí relevantní znalosti, může je nějakým postupem získat. Dezinformace ale zcela záměrně zavádí.

Jedna z příčin snadného šíření dezinformací může spočívat v existenci skupin, v jejichž zájmu šíření dezinformace je. Příkladem takové skupiny je např. tabákový průmysl, který svého času podporoval vznik a šíření dezinformací, jež měly zpochybňovat zjištění o škodlivosti kouření tabáku. A o vazbách mezi některými výzkumnými organizacemi a průmyslovými zájmovými skupinami není třeba pochybovat.²⁾

Jedním z našich cílů je poskytovat veřejnosti kvalifikované zázemí pro rozlišování mezi informacemi a dezinformacemi. Dalším cílem je zprostředkovat opačný tok informací – od veřejnosti k vědecké komunitě. „Proč, když mluvíme k Bohu, říkáme, že se modlíme, ale když Bůh mluví k nám, jsme schizofrenici?“ ptá se komička Lily Tomlinová. Bioložka Caren Cooperová z Přírodovědného muzea Severní Karolíny její otázku parafrázuje: „Jak to, že když vědci mluví k veřejnosti, říkáme, že komunikují, ale když se lidé obracejí na vědce, považujeme za bláhové očekávat, že jim vědci budou naslouchat?“

V každém případě platí že mít pravdu nestačí, jak konstatuje Ondřej Vrtiška ve svém textu ve Vesmíru 94, 450, 2015/7.

PS: Pro čtenáře, kteří nečtou tiráž: Od 1. ledna 2020 přebírá veslo šéfredaktora a vedoucího redakce Ondřej Vrtiška. Přejme Ondřejovi a celé redakci do dalších let úspěch v udržování tradice Vesmíru jako časopisu, který si do svého programu 3. května 1871 vetkl: „…přední snahou naší bude podávati pokud možno nejširší rozhled do nejnovějších pokroků přísných věd způsobem populárním, každému pochopitelným, zajímavým a poučným“.