Živočichové žijící po způsobu rostlin

1879: Většina živočichů rozeznává se od rostlin hlavně tím, že není schopna bráti potravu bezprostředně z říše nerostné, a že nevyžaduje bezvýminěčně ku svému zdaru světla slunečního, jako veškeré rostliny zelené jeho vyžadují. Avšak některá zvířata mají v těle svém barvivo zelené, s chlorophyllem čili zelení listovou totožné, a u těch zdá se býti i výživa výživě u rostlin podobna, spočívajíc v tom, že za působení světla kyselina uhličitá v prvky své se rozkládá a při pochodu tom kyslík se vylučuje.

Týž pochod podařilo se před nedávnem F. Geddesovi v laboratoriu Roskoffském na břehu bretagnském přímými pokusy dokázati i pro některá zvířata. V sedění pařížské akademie ze dne 30. prosince 1878 oznámeno jest následující: Na březích Roskoffských objevují se přečetné zelené planárie, kteréž nápadně rády světlo vyhledávají, sluníce se na mělčinách řasami a skalinami nepokrytých. Podobně vyhledávají i v akváriích vždy stranu světlejší, a vylučují za přímého osvětlení paprsky slunečními z těla svého plyn jako děje se to u řas zelených. Aby mohl býti plyn ten zevrubněji prozkoumán, dány byly planárie pod naplněný příklop skleněný. Během dne vyloučily ze sebe tolik plynu, že mohla jím naplniti se malá zkoumavka, v níž počala doutnající sirka do ní vnořená jasným bílým plamenem hořeti. Jak podrobným zkoumáním se shledalo, obsahoval vyloučený plyn 43 až 52 pct. kyslíku. Jest to tudíž výjev zjevu u zelených rostlin velmi podobný, i zdá se, že hlavně rostlinný způsob výživy živočichům jmenovaným nutným jest, jelikož ve tmě velmi záhy hynuli (po dvou neb třech dnech), kdežto na světle přes dvě neděle na živu vytrvali. Lihem dala se jasná zeleň vyluhovati, a bezbarvý zbytek barvil se vodou jódovou na modro, což důkazem, že obsahoval škrob rostlinný. Závažná tato pozorování znovu dokazují, že na nejnižším stupni vývoje není žádného rozdílu mezi organismy živočišnými a rostlinnými a že oboje stejného jsou původu.

Vesmír 8, 226, 1879/19

2019: Asi čtyři milimetry dlouhá Symsagittifera roscoffensis (původně řazená do rodu Convoluta) dnes už nepatří mezi „planárie“ (tj. ploštěnce), ale do kmene praploštěnců (Acoelomorpha), konkrétně do třídy bezstřevek (Acoela). Jméno třídy odkazuje ke skutečnosti, že bezstřevky mají střevní dutinu zarostlou mnohojadernou (syncytiální) tkání. Symsagittifera tím nijak netrpí, veškeré živiny skutečně získává fotosyntézou, jak 140 let starý článek naznačuje. Ale není to ona, kdo využívá energii slunečního záření k syntéze organických látek. Stará se o to symbiotická zelená řasa Tetraselmis convolutae, jejíž druhové jméno je odvozeno od původního rodového zařazení hostitelské bezstřevky.

Symsagittifera řasy nezískává od rodičů, mladí jedinci je přijímají vždy znovu. Volně žijící bičíkovci po vstupu do bezstřevky odhazují bičíky a zabydlují se pod pokožkou, jeden živočich jich může hostit až 25 tisíc. Řasa dodává bezstřevce organické látky (a kyslík), na oplátku získává stabilní životní podmínky a kyselinu močovou – pro bezstřevku odpadní produkt, pro řasu zdroj dusíku.

Nedávný výzkum demonstroval schopnost „fotosyntetizujících“ bezstřevek koordinovat svůj pohyb s ostatními – tisíce jedinců vytvářejí kola, v nichž se stálou rychlostí otáčejí po směru hodinových ručiček (viz obr.).¹⁾ Podobný točivý pohyb je znám u řady organismů od bakterií (Bacillus) přes perloočky a mravence po ryby a pulce. Význam tohoto koordinovaného „tanečku“ není dosud plně pochopen; např. u mravenců je považován za maladaptaci. Autoři studie předpokládají, že bezstřevky díky němu dosahují vyšší populační hustoty a efektivně využívají dostupné sluneční záření v relativně úzké přílivové zóně.

Koordinovaný točivý pohyb bezstřevek Symsagittifera roscoffensis na Petriho misce.

Přehled způsobů, jimiž živočichové využívají fotosyntézu, nabídl před časem ve Vesmíru Jan Černý (Vesmír 95, 210, 2016/4). Symbiózu s autotrofními organismy známe i u živočišných hub, žahavců, mlžů (známá mořská Elysia chlorotica) nebo sumek. A dokonce i (zatím) u jednoho obratlovce – axolotla Ambystoma maculatum. Někteří hostitelé řasám kradou jejich plastidy či dokonce geny pro syntézu příslušných pigmentů. Zatím nejdál na cestě k „fotosyntetizujícímu živočichovi“ zřejmě dospěla sršeň východní (Vespa orientalis), která si sama dokáže syntetizovat žluté barvivo xantopterin a vystavovat ho v kutikule kontaktu se světlem.

Bez zajímavosti není ani v historickém článku zmíněný objevitel fotosyntetické aktivity bretaňské „planárie“. Skotský biolog, geograf, sociolog a urbanista Patrick Geddes (iniciála „F.“ ve Vesmíru z roku 1879 je omyl), v době zmiňovaného objevu teprve čtyřiadvacetiletý, si později získal jméno v oblasti městského plánování. Razil myšlenku, že urbanismus musí brát v potaz historii osídlení a regionální přírodní, sociální i ekonomické podmínky. V diskusi o vývoji Edinburghu použil svými biologickými znalostmi inspirovanou metaforu o ulitě, kterou někteří plánovači nejprve vytvoří, a pak se do ní snaží nacpat hlemýždě. Dokonale padnoucí ulitu si ale živočich sám postupně vytváří. Chceme- -li tedy plánovat rozvoj měst, musíme nejprve co nejlépe poznat jejich obyvatele a okolní prostředí. Geddes působil i v Indii a v Palestině, podle jeho koncepce z roku 1925 tehdejší britská správa realizovala rozvoj Tel Avivu.