Univerzitní mýty a tradice

O problémech univerzit, které jsou z historické perspektivy významné pro evropské (středoevropské) prostředí.

Pod přitažlivým titulem vydali dva významní brněnští historici velice aktuální monografii o tom, jak si univerzitu a její poslání představují „zevnitř“ přímí aktéři či akademici a jak by ji chtěla vidět veřejnost, resp. její mluvčí, média a politici. V knize tedy nesledují jen čistě odborné historické cíle, ale sami vstupují do debaty, která se v západní Evropě vede už sto a více let, od kritik třeba Adama Smithe nebo Jeremyho Benthama, a po násilném přerušení totalitními režimy se zajímavě probouzí i v naší zemi.

Kniha vyniká šíří zpracovaného materiálu, který zahrnuje všechny relevantní středoevropské národy a státy, tj. zejména přímé sousedy. Pozornost k tomu, co se říká a píše třeba v Polsku, Rakousku nebo Německu, není dnes v Česku nijak samozřejmá, i když se jedná o kultury nám nepochybně blízké. Slyšíme o nich nesrovnatelně méně než o daleko vzdálenějších kulturách anglického jazyka, kde se to už na úrovni pojmů jen hemží nedorozuměními. Příklad? Stačí si uvědomit, že všichni členové Ivy League, které jakoby nic řadíme mezi „soukromé“ školy, jsou fakticky v naší terminologii neziskové organizace a zároveň představují vrcholek a výkladní skříň velmi rozvětveného a rozmanitého amerického vysokého školství. Jakkoli tedy v současné debatě autoři nemohou ignorovat trendy a příklady školství amerického, rozhodně nepodléhají iluzi, jako kdyby stačilo převzít tyto vzory a přidat univerzitám dost peněz, aby se proměnily v samé Princetony a Harvardy.

Ve snaze posílit věcnou stránku této diskuse se autoři rozhodli bohatý historický materiál uspořádat a rozdělit do sedmi tematických okruhů, jež nazývají mýty či tradicemi. Jsou to podle nich „mýty“ o univerzitní svobodě, o Humboldtovi, o jednotě universitas, o jejích nezpochybnitelných základech, o společenské prospěšnosti, o univerzitní samosprávě a o vazbě k teritoriu. Toto odvážné rozhodnutí sice dalo knížce „chytlavý“ název a prospělo i její čtivosti, zároveň ji však chtě nechtě trochu přiblížilo paušálně skeptickému hodnocení domácího vysokého školství, které možná prospívá čtenosti a sledovanosti médií, školství ale určitě ne. Autorům slouží ke cti, že si to zřejmě uvědomili, když vedle „mýtů“ postavili „tradice“ a hned na začátku se pokusili pojem mýtu rehabilitovat. Nicméně v textu se „tradice“ téměř nevyskytují a banální představa mýtu jako báchorky nebo dokonce ideologického blábolu v zápalu řeči snadno převládne. Vůči vídeňskému profesoru Liessmanovi, který se stal prorokem paušální konzervativní skepse vůči reformám nedávné doby, si autoři sice zachovávají určitý odstup, nicméně mu přiznávají větší význam, než si podle recenzenta zasluhuje.

Čtenáře může překvapit, že kniha napsaná historiky je v jistém smyslu málo historická. Stále se totiž odvolává na „humboldtovský“ model univerzity, jako kdyby univerzitní dějiny začínaly právě Humboldtovou reformou, ačkoli ta se u nás uplatnila poměrně pozdě, krátko a také povrchně. Zato jen okrajově (s. 63) zmiňuje její odstrašující opak, totiž josefinské postátnění univerzit a jejich proměnu v učiliště standardizovaných a zaměnitelných státních zaměstnanců, ačkoli josefinský etatismus zde působil daleko významněji a déle. Ještě Zdeněk Nejedlý se k němu tvrdošíjně vracel a (nevědomky?) v tom pokračují bojovníci za domnělé potřeby trhu práce a uplatnitelnost absolventů. V knížce se ozve dvojznačnou formulací, že „daňový poplatník“ má právo dávat univerzitám zadání a „požadovat konkrétní výsledky“ (s. 190). Bez dalšího upřesnění dost nebezpečná koncese, připomínající ruské „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“.

Paradoxní nedostatek historičnosti vidím za druhé v tom, že autoři se omezují na názory a ideje a málo si všímají společenských skutečností, v jejichž rámci se tyto myšlenky vyjadřovaly a prosazovaly. Tak se po mém soudu humboldtovský model dá pochopit jen na pozadí josefinského absolutismu a jeho neúspěšné „reformy“ univerzit, kterou si komunisté přesně zopakovali. Humboldtovská autonomie a nezávislost tak není žádný „mýtus“ ve smyslu iluze, nýbrž obrana toho, co je na evropské myšlence univerzity patrně nejcennější, totiž zásada svobody bádání.

Autoři, domnívám se, neberou dostatečně vážně hluboké změny moderních společností, jak se projevují například v globalizaci a v emotivních reakcích proti ní, v prudkém nárůstu tzv. „sektoru služeb“ i dobře placených, ale krátkodobých zaměstnání, čímž roste význam vzdělání nejen technického, úzce odborného a (pro staromilce bohužel) masového. Potřeba přizpůsobovat vzdělání domnělým potřebám trhu práce totiž přehlíží dvě banální skutečnosti, že skutečné potřeby a příležitosti se v moderních společnostech rychle mění a že vysokoškolské vzdělávání trvá několik let. Kdo chce tedy začít studovat obor, který právě nejvíc kvete, může být za pár let nepříjemně překvapen – nejen proto, že potřeby budou jiné, ale také proto, že stejné rozhodnutí udělalo mnoho vrstevníků, kteří pak na trh práce vstoupí najednou. Ekonomové tomu říkají „vepřový cyklus“. Autoři si stěžují na ztrátu prestiže univerzit a zejména humanitních oborů, ačkoli nejen průzkumy, ale hlavně zájem uchazečů svědčí o pravém opaku. Také poznámka o špatných možnostech uplatnění vysokoškoláků (s. 157 aj.) neodpovídá dnešní české skutečnosti.

Na několika místech zarazí ideologická vyjádření, jež by měl historik uvádět na pravou míru. Tak polemika s údajným „akademickým kapitalismem“ (s. 166 aj.), který není náležitě vymezen, zní podezřele jako „mýtus“, resp. iluze. Univerzity totiž neslouží „globálnímu kapitalismu“ (s. 66), nýbrž působí ve více méně svobodných společnostech, které se snaží nařizování a tresty co nejvíce omezit a nahradit nenásilným prosazováním pomocí peněz a práva. Uznávám, že všudypřítomná moc peněz může být odporná, ale měl bych vědět, oč je lepší než vláda opřená o donucení a kalašnikovy. Předpokládám, že to autoři sami dobře vědí, ale toto klišé o „nečistých“ penězích se v akademickém prostředí udržuje tak houževnatě, že se mu neubránili. Je ostatně běžné i na dobrých amerických univerzitách. Zarazilo mě i pár skeptických poznámek na adresu EU a evropských projektů, které autoři neznámo proč označují jako „takzvané“.

Knihu jsem ovšem přečetl s chutí a za kritiku se autorům trochu omlouvám – zdálo se mi, že si o ni kniha přímo říká. A konečně jsem také „zúčastněná osoba“, a ať už kritičnost cením sebevýš, musím si položit velmi praktickou otázku: Je tváří v tvář tolika projevům buranství rozumné připustit, že by univerzitní svobody byly jen „mýty“ čili iluze a univerzita sama dalším „hladovým krkem“ (s. 169), který jen čeká na státní peníze?

Lukáš Fasora, Jiří Hanuš: Mýty a tradice středoevropské univerzitní kulturyMUNI Press, Brno 2019, 224 stran, ISBN: 978-80-210-9117-7