Neznámá Luna

Je to už 50 let, co se povrchu Měsíce prvně dotkla bota, chránící lidskou nohu. Je to půlstoletí, které přineslo podobně velký přelom ve znalostech o našem nejbližším vesmírném souputníkovi, jako jeho první teleskopická pozorování v roce 1609. Co se od dob programu Apollo změnilo a má vůbec smysl ve výzkumu Měsíce pokračovat?

Vra ťme se do roku 1972, kdy letem lodi Apollo 17 skončila dosud nejambicióznější etapa výzkumu Měsíce. Nemálo lidí tehdy mohlo nabýt dojmu, že naše znalost měsíčního povrchu dosáhla maxima. To byl však široce rozšířený omyl.

Povrch Měsíce byl poprvé systematicky snímán už pěti americkými sondami Lunar Orbiter v letech 1966–1967. Těm se podařilo fotograficky zmapovat 99 % přivrácené a 95 % odvrácené strany Měsíce s rozlišením až 40 metrů. Mapovací program byl i součástí samotného projektu Apollo, kdy orbitální moduly expedic Apollo 15, 16 a 17 pořizovaly podrobné snímky rovníkových oblastí. Program ale předčasně skončil.

Na Měsíci tak dokonce zůstala nezmapovaná oblast o rozloze přibližně stejné jako plocha Česka, Rakouska, Maďarska a třetiny Slovenska (270 000 km²), a to v sousedství jižního pólu, nazývaná Luna Incognita. Bílé místo na měsíčních mapách se podařilo zaplnit až v roce 1994 s pomocí sondy Clementine, která z polární oběžné dráhy pořídila přes 2,5 milionu snímků. Sonda ovšem nebyla primárně vědeckou misí. Především testovala vojenské senzory, což určilo i dráhu sondy kolem Měsíce. Sonda proto bohužel fotografovala měsíční povrch „se Sluncem za zády“ tedy při osvětlení, které stírá reliéf povrchu. Sonda tak pořídila sice kompletní, ale stále nedostačující mapu Měsíce.

Úkolu precizně zmapovat měsíční povrch se zhostila až americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která se k cíli vydala v červnu 2009. S pomocí sedmi hlavních přístrojů sbírala nejen fotografická data (s maximálním rozlišením 50 cm na pixel), ale také měřila povrchovou teplotu, zjišťovala topografii měsíčního reliéfu a měřila zastoupení chemických prvků. V roce 50. výročí prvního přistání člověka na Měsíci vstoupila LRO již do desátého roku své činnosti. Pořídila přes 5 milionů snímků o celkové kapacitě přes 5 petabajtů a naprosto zásadním způsobem zpřesnila naše znalosti o měsíčním povrchu. Díky sondě LRO je tak Měsíc vůbec nejlépe zmapovaným tělesem v celé Sluneční soustavě! Míra našeho zmapování oceánského dna totiž zdaleka nedosahuje takové přesnosti jako míra zmapování měsíčního povrchu.

Na snímku ze sondy LRO je místo přistání expedice Apollo 12. V centru záběru lze rozeznat samotný lunární modul a kolem něj stopy astronautů v měsíčním povrchu.Snímek NASA, GSFC, Arizona State University

Kámen stvoření

I když před prvním přistáním člověka na Měsíci měli vědci k dispozici již desetitisíce snímků měsíčního povrchu, věděli toho o povaze jeho povrchových útvarů překvapivě málo. Například ještě v době letu Apolla 11 nebyla jasná ani odpověď na základní otázku původu měsíčních kráterů. Už od počátků výzkumu Měsíce totiž panoval spor mezi zastánci vulkanického a impaktního původu kráterů.