Šimpanzi neradi riskují selhání v sociálním kontaktu; v tom jsou nám podobní

Místo zakotvení člověka na Zemi ve společenství blízkých i vzdálenějších příbuzných je stále nepřesné. Sociologové ochotně zapomínají, že jsme sociální živočichové, kteří se poněkud přemnožili, biologové nezapracovali do svých paradigmat matoucí existenci duše – lidského vědomí – a ti, co se zabývají spiritualitou, zatím nevzali v úvahu skutečnost, že tu jsou posvátné stromy šimpanzů a sloní hřbitovy, které o jakési duchovní dimenzi u těchto druhů svědčí.

Emoční svět živočichů je pro nás velkou neznámou, stejně jako svět jejich rozumu. Na chobotnici jsme dlouho hleděli jako na blbečka z diluvia, až nám předvedla své kognitivní schopnosti.¹⁾ Dawkins²⁾ vše redukoval na model života jako přítomnosti dočasně existujících zprostředkovatelů posouvání genetického materiálu dál a dál. Proti němu názorově stojí Frans de Waall³⁾ hledající souvislosti a snad i smysl vývoje. V oblasti emocí jsme se zatím nedostali moc daleko a ještě před pár lety byl člověk, který řekl, že pes má radost, exkomunikován z vědeckého společenství, neboť jeho prohlášení bylo nepřípustnou antropomorfizací. A mohl být rád, že nebyl upálen.

Emoce teď dostaly konečně také u člověka své místo, a jak to pregnantně vyjádřil Antonio Damasio,⁴⁾ emoce se odehrávají v divadle těla. Jejich překladem do divadla vědomí jsou pocity. Emoce chápeme jako řídicí systémy, které nás někam směrují, nabádají k nějakému pohybu: podráždění nebo útlumu, přiblížení nebo oddálení, ke spolupráci nebo soupeření.