Bachovo cembalo

ad Vesmír 98, 530, 2019/9

Se zájmem jsem si přečetl esej Martina Markla. Připomněla mi jiné podobné úvahy (za všechny klasickou Obranu historie Marca Blocha). Tuším záměrnou nadsázku, kterou autor eseje využil při srovnání matematiky s jinými obory. Paradoxně právě tato nadsázka dle mého názoru nejlépe vystihuje popisovaný problém, jímž jsou populární představy o různých oborech v české společnosti a jejich vliv na percepci kurikula.

Tyto představy jsou nepochybně ovlivněny televizními soutěžemi (hráč: „volím algebru za dva tisíce“; moderátor čte zadání a časoměr odpočítává tiché dvě minuty na úpravu výrazu), ale hlavně naším vlastním vzděláním. Zdánlivá jednoduchost společenskovědních předmětů vedla k jejich hodinové redukci a devalvaci, nastartované již v minulosti vlivem ideologické citlivosti jejich obsahu. I na gymnáziích má dnes dějepis či zeměpis zpravidla dvě, později jen jednu (!) hodinu týdně. V takovém rozsahu se bohužel výuka musí omezit na sdělení nejzákladnějších faktů a předmět budí dojem ještě větší zbytnosti. Spirála se „utahuje“. Nezbývá čas na komplexní kognitivní úlohu, jakou je četba starého písma a kritika textů, které jsou základem evropské kultury. Nezbývá ani na důkladnou kartografickou průpravu, která může propojit matematické uvažování se znalostmi o světě, estetikou a která nás učí, jak se nenechat zmást mediální infografikou. A nakonec nezbývá ani na vysvětlení kauzalit dějů v prostoru, a již vůbec ne na hlubší diskusi výpovědní hodnoty pramenů.

A tak se dostáváme ke zmiňované objektivitě. Oceňuji čistotu a krásu objektivity v matematice i jako svého druhu únik ze světa plurality a rozporuplnosti názorů. Jenže takový svět máme. Hodnotové orientace a postoje lidí se mění územně, historicky a v závislosti na rozšiřujícím se poznání. Ač se o to historikové snaží sebevíce (naposledy T. Snyder v knize Tyranie), nepoučíme se. Nahlížením určitých reálií skrze různé prameny však lépe rozumíme důvodům názorových rozporů a v propojení s matematikou snad i dokážeme odstínit ty, které jsou logicky nekoherentní.

Zde jen poznámka k jinak výtečnému rozhovoru s T. Mikolovem − nevěřím, že sebelepší počítač dokáže pomoci lépe zvolit představitele státu. Zkrátka kvůli rozdílným hodnotám, které voliči bohudík zastávají, množství trade-offs při uskutečňování cílů politiky, a implicitní dynamice znalostní základny − řečeno volně dle Anthonyho Giddense – jsme dnes s každým vynálezem na nejzazším horizontu svého poznání.

Nejsem si tedy zdaleka jistý, že hledání rozdílů v náročnosti a atraktivitě předmětů pomůže v jejich prioritizaci napříč vzdělávacím systémem. Alternativou by mohlo být s apriorním respektem a vědomím esenciální blízkosti oborů lidského poznání studovat, jak jsou o nich utvářeny populární představy.