Whitney Museum of American Art aneb Rafinerie podruhé

S muzeem Whitney se mohli čtenáři Vesmíru již setkat (Vesmír 94, 122, 2015/2), do roku 2014 sídlilo na Madison Avenue v budově od Marcela Breuera. Snaha rozšířit tuto galerii zaměřenou na americké umění vedla k tomu, že v roce 2015 se muzeum přestěhovalo do velké nové budovy v jiné lokalitě. Jako tvůrce si vybralo Renza Piana – i s ním se již čtenáři Vesmíru potkali, je autorem nového mrakodrapu New York Times (Vesmír 93, 470, 2014/7–8).

Renzo Piano vytvořil muzeem Whitney novou, soudobou variantu kulturní budovy, která se hlásí k industriální estetice. Jednu takovou slavnou budovu již v letech 1972–1977 postavil spolu s Richardem Rogersem v Paříži – Centre Pompidou neboli „Rafinerii“. Ta vystavila na odiv strukturu i technické rozvody a ještě přidala zasklené eskalátory plazící se jako had po kovové konstrukci. Pařížská stavba nemá svým měřítkem žádný vztah k svému městskému kontextu a její charakter nebere ohled na okolní činžovní svět 19. století. S budovou Whitney byla situace rozehraná odlišně. Piano vyšel z charakteru okolí, které je samo v nemalé míře industriální, a navíc se v současnosti radikálně proměňuje vlivem investic, které do okolí láká visutý park High Line (Vesmír 93, 250, 2014/4). Současné Whitney je tak budovou, která vnější formou odkazuje k průmyslovým stavbám, může připomínat teplárnu či elektrárnu, z některých úhlů i skladiště či můstky nákladních lodí. Odkazy nejsou doslovné, zato široce rozehrané. Plechový plášť bez detailů může připomínat současné výrobní haly. „Zadní“ průčelí, sousedící se skutečným průmyslovým areálem, doplňuje velký komín – jasný znak průmyslových staveb. Nečleněné plochy bez oken druhého průčelí (skrývající galerie) evokují továrny a kontejnery.