Odkrytá skrytá tvář Měsíce

Po celou dobu existence lidstva nám Měsíc ukazoval jen přivrácenou polokouli. Pouhých 60 let (od října 1959) známe díky ruské sondě Luna 3 i vzhled polokoule odvrácené. Odborníci čekali podobný vzhled lunárního světa jako na straně přivrácené, ale Měsíc svou zásadní odlišností překvapil. A nepřestává s novými podněty k výzkumu ani dnes.

Synchronní neboli vázaná rotace, při které se satelit otočí kolem své rotační osy za stejnou dobu, za jakou oběhne svou mateřskou planetu, je ve Sluneční soustavě běžná. Mají ji oba měsíce Marsu, všechny velké satelity Jupiteru, Saturnu, Uranu, Neptunu a také měsíc Charon, který obíhá kolem trpasličí planety Pluto. Tento způsob oběhu vzniká díky vzájemnému slapovému působení planet a jejich měsíců, při kterém se rotace obou těles zpomaluje a zároveň se satelity vzdalují od mateřských planet. Zpomalování rotace velmi hmotných planet je ovšem podstatně pomalejší, takže do vázané rotace jsou nejdříve polapeny jejich satelity. Po dostatečně dlouhém čase se však zpomalí i rotace mateřské planety a vznikne oboustranně vázaný pár, jakým je i Pluto s Charonem. Podobný osud by ostatně čekal i pár Země–Měsíc. Než k tomu ale dojde, Sluneční soustava, jak ji známe, už dávno nebude existovat.

Podle numerických simulací vývoje systému Země–Měsíc se náš souputník dostal do synchronní rotace velmi brzy, dlouho před závěrečnými fázemi svého formování na oběžné dráze Země (akrecí). To však ještě nemusí znamenat, že Měsíc k nám od té doby přivrací stále stejnou polokouli. Jestliže počítáme s velkou poloosou dráhy Měsíce, jaká je v současnosti, pak podle Marka A. Wieczorka a Mathieua Le Feuvera z Pařížského institutu fyziky Země může vznik každého impaktního kráteru o průměru nad 300 kilometrů narušit synchronní rotaci. Po obnovení synchronní rotace se může orientace Měsíce vůči Zemi zase vrátit do předchozí polohy nebo se také může změnit až o 180 stupňů. To podle zmíněných autorů mohl způsobit vznik impaktní pánve o průměru 740 km, která dnes tvoří Smythovo moře na východním okraji přivrácené strany. Před necelými čtyřmi miliardami roků se tedy dřívější přivrácená strana Měsíce mohla stát stranou od Země odvrácenou. Jednoznačné důkazy pro toto tvrzení ovšem zatím chybějí.

Rozdíl mezi přivrácenou (vlevo) a odvrácenou (vpravo) stranou Měsíce je na fotografických mapách patrný na první pohled.Mapa NASA, GSFC, ASU

Velké překvapení

Vraťme se o 60 let zpět, do doby, kdy lidé spatřili odvrácenou stranu Měsíce vůbec poprvé. Luna 3 pořídila první záběr ráno 7. října 1959, kdy ji od měsíčního povrchu dělilo 63 500 km, poslední záběr pak získala o 40 minut později ze vzdálenosti 66 700 km. Během přeletu kamera pořídila celkem 29 snímků, které zabírají 70 % odvrácené strany Měsíce. Tehdy se ještě využívala technika klasické fotografie automaticky vyvolané a ustálené na palubě sondy a předávané do pozemního střediska systémem telefota. Teprve při průletu sondy kolem Země, 18. října 1959, se podařilo odvysílat z paluby celkem 17 snímků. Na prvních publikovaných mapách odvrácené strany se objevily názvy jako Moře moskevské, kráter Ciolkovskij nebo Sovětský hřeben s předpokládanou délkou přes 2000 kilometrů, o kterém se později zjistilo, že vlastně neexistuje.