Aktuální číslo:

2019/1

Téma měsíce:

Led

Máme důvěřovat publikované vědecké literatuře?

 |  7. 1. 2019
 |  Vesmír 98, 3, 2019/1

V době, která věnuje takovou pozornost fake news, není zcela bezpředmětné zamyšlení nad otázkou věrohodnosti publikovaných vědeckých výsledků. V odborné literatuře se objevují práce, jejichž výsledky se nedaří reprodukovat.1) Pro jednoduchost se omezme jen na tzv. základní výzkum, kde se implicitně předpokládá, že se všichni autoři snaží nalézt pravdivou odpověď na otázku, kterou svým experimentem přírodě kladou (chtějí potvrdit, či vyvrátit nějakou hypotézu) a že komerční zájmy, průmyslová tajemství, požadavky patentových řízení apod. tu většinou nehrají klíčovou roli. Úmyslné podvody jsou vzácné a věřím, že pokud se netýkají něčeho naprosto nezajímavého, jsou dříve či později odhaleny, protože dokonalý podvod by byl příliš pracný. Přesto se řadu publikovaných výsledků nedaří reprodukovat. Postiženy tím jsou i obory tradičně se honosící svou exaktností. Poměrně vysoký počet výsledků, které se nedaří opakovat, se vyskytuje v biomedicíně.2) Jeden takový frustrující experiment popisují G. J. Lithgow et al.3) Šlo o látku, která prodlužovala život háďátkům až o 67 %. Jiné skupině se téhož výsledku dosáhnou nedařilo. Situace navýsost nepříjemná – kdo dělá chybu a kde, kdo je nedůvěryhodný? Stále nešlo identifikovat příčinu, proč různé laboratoře získávají z jednoduše vyhlížejícího experimentu rozdílné výsledky. Někteří ze zúčastněných vědců byli rozladěni natolik, že se farmakologickými látkami přestali zabývat.

Do problému se nakonec jistým způsobem vložil National Institute on Aging (NIA), pobočka grantové agentury NIH. Ten se rozhodl financovat program, jehož cílem bylo zjistit, jak lze ovlivnit stárnutí známého modelového organismu hlístice háďátka obecného (Caenorhabditis elegans).4) Nebyl to však obyčejný grant. Agentura chtěla neprůstřelný výsledek, a proto pověřila výzkumem tři badatele s různou odbornou zkušeností, kteří spolu nikdy předtím nespolupracovali. Ani teď neměli pracovat v jedné laboratoři, ale každý ve své. Měli však od počátku eliminovat možné příčiny rozdílných výsledků. Pochopitelně začali detailním protokolem experimentu. Diskutovalo se i o takových drobnostech, jako je způsob vyjmutí jednotlivé hlístice z inkubátoru a jejího přemístění do misek s agarem, protože se ukázalo, že jemnější zacházení prodlužovalo život hlístic i o den (což je s ohledem na to, že hlístice žijí v průměru něco přes 20 dnů, značný rozdíl). Všechny tři laboratoře kupovaly inkubátory a další zařízení od stejných výrobců, používaly stejné chemikálie a hlístice krmily stejnou potravou. Po roce pilotních experimentů eliminovaly většinu systematických chyb a shodly se na délce života hlístic (viz horní graf). Kdyby program skončil jen tímto výsledkem (tj. téměř dokonalým protokolem experimentu), asi by nestálo za to se o tom vůbec zmiňovat (tak to má přece být). Překvapením však bylo, že některé várky hlístic ve stejné laboratoři v identickém experimentu vykazovaly rozdíly – z dosud neznámých příčin se háďátka rozdělila na skupiny žijící krátce a na skupiny žijící dlouho (viz spodní graf). Teprve s vědomím této přirozené variability délky života budou probíhat pokusy s jejím ovlivněním.

Příčinami, proč se někdy nezdaří zopakovat výsledek výzkumu, mohou být banální rozdíly v metodice experimentu, ve složení chemikálií, v teplotě… Identifikovat tyto příčiny nemusí být zdaleka triviální záležitost. A protože příroda má v zásobě bezpočet překvapení, nemusí být ani hledání důvodů nesouladu ztraceným časem.

Dlouhověkost a zpomalení stárnutí jsou velmi atraktivní záležitosti, a tak není divu, že existuje ochota financovat takto robustní výzkum. Ne vždy jsou však prostředky na vědu tak velkorysé. Takže vrátíme-li se zpět k úvodní otázce, zda můžeme odborné literatuře důvěřovat, odpověď zní, v principu ano, buďme však velmi opatrní a nedělejme ukvapené závěry.

Poznámky

1) Nature, 533, 452–454, 2016. DOI: 10.1038/533452a.

2) B. Cvek: Kostlivec neopakovatelnosti ve skříni vědeckého publikování.

3) G. J. Lithgow et al., Nature; DOI: 10.1038/548387a.

4) Marc Lucanic et al., Nature Communications, DOI: 10.1038/ncomms14256.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Informatika
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Dostali jsme obrovskou šanci

Dostali jsme obrovskou šanci

Eva Bobůrková  |  7. 1. 2019
Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jíž jsou oceňováni myslitelé „přesahující svým dílem do kulturního, společenského i každodenního...
Dejte to k ledu. Ale ke kterému?

Dejte to k ledu. Ale ke kterému? uzamčeno

Dominik Heger  |  7. 1. 2019
„A přece mě můj dobrý kůň ve vlasti přenesl přes široké jezero jako to za námi, a přitom si nesmočil ani chlup nad kopytem,“ řekl křesťanský rytíř...
Nedopsaný příběh červeného sněhu

Nedopsaný příběh červeného sněhu

Červené zabarvení sněhu v horských a polárních oblastech způsobené masivním namnožením mikroskopických řas přitahuje pozornost od dávných dob....

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné