Létající obři

Částice větší než 10 μm jsou z hlediska prachu gigantické. Proto se jim říká „giant particles“. Ještě před několika lety unikaly pozornosti. Předpokládalo se, že tak velké kusy hmoty nemohou doputovat na velké vzdálenosti, neboť je gravitace přitáhne k zemi už nedaleko zdroje. Chtít tehdy uveřejnit na toto téma odborný článek znamenalo být podezřelý z chyby při sběru částic. Týmu Geologického ústavu AV ČR se to povedlo hned několikrát.

Poprvé se s nimi setkali v březnu 2007 na povrchu čerstvého sněhu v Krkonoších a okolí Poličky. Právě čerstvý sníh tehdy zafungoval jako spolehlivý ukazatel, že nejde o zapomenutý prach usazovaný během celé zimy. To bylo důležité. Některá prachová zrna totiž byla mimořádně veliká. A co víc, nesla stopy po opracování říčními a větrnými procesy, což společně s pylovou a dalšími chemickými analýzami ukázalo, že přiletěla z 1300 km vzdálených stepí na jihu Ukrajiny, a ne ze severní Afriky, jak se původně předpokládalo.

Obři k nám létají takřka z celé severní polokoule. Ve skutečnosti je již nalezených zdrojů více, neuvádíme ty, jež dosud nejsou studovány detailně, nebo publikovány v odborném tisku.

Druhé setkání s prachovými giganty nastalo na jaře 2010. Letadla nad Evropou tehdy nemohla několik dnů do vzduchu kvůli prachu vychrlenému islandskou sopkou Eyjafjallajökull. Do Česka dolétla vulkanická skla společně s krystaly pyroxenů a amfibolů o velikosti až několika desítek mikrometrů. Měla to k nám přes 2400 km.

„Saharské obry“ – křemeny i úlomky schránek rozsivek – měl tým možnost studovat v roce 2014.

V posledních letech se ukazuje, že putování takto velkých částic na vzdálenost několika tisíc kilometrů je celkem běžný jev. Když kupř. v březnu 2012 zkoumali korejští vědci čerstvě usazený prach, zjistili, že pochází z více než 1900 km vzdálené pouště Gobi. Částic větších než 10 mikrometrů bylo ve zkoumaném materiálu 20 % a tvořily 89 % celkového objemu vzorků. Roku 2016 jiný tým na lapačích uprostřed Atlantiku zachytil křemeny a slídy o velikosti až 250 mikrometrů.

Nejde jen o nutnost poopravit představy o celkovém objemu prachových částic v atmosféře, ale i o mechanismech jeho transportu. Roli hrubého prachu podceňují i klimatické modely nebo rekonstrukce. Až bude k dispozici jednoduché a spolehlivé rozlišení původu částic, bude možné o těchto procesech říci mnoho, co nám dosud zůstává skryto.

Katalog obrů. Červená tečka ukazuje velikost největších prachových částic, jejichž vzdušný transport byli odborníci ochotni připustit ještě před několika lety, kdy tým Geologického Ústavu AV ČR objevil první dálkový transport prachových obrů. Zrna křemene na snímku jsou opracovaná říčními i větrnými procesy a pocházejí pravděpodobně ze stepí v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny. Žlutá tečka představuje lidský vlas o průměru 70 mikrometrů.Snímek Geologický ústav AV ČR

V tomto čísle o částicích v ovzduší viz též článek „Ohňostroje a kvalita ovzduší“ Šárky Antošové a Jáchyma Brzeziny.