Tři sestry postmoderních válek

Mohli to být i vaši sousedi, ale teď to jsou váleční zabijáci. Proč jdou tito chlapi do války? Jiní muži jdou zase vydělávat do ciziny a v rodné vesnici staví obrovské vily jako vizitku svého úspěchu, jako sociální kotvu. Válečné konflikty a podnikatelské baroko jsou produkty dnešní globalizované doby. A oběma se zabývá sociální antropolog Radan Haluzík.

Jak se ze studenta biologie stal válečný reportér, který mapuje a osobně zažívá ozbrojené konflikty po světě? — Biologie byla moje dětská vášeň, byl jsem z generace dětí, které chodily do přírodovědných kroužků a doma chovaly žáby, strašilky a hady, včetně těch malinko jedovatých. Na vyhlášených táborech výherců biologických olympiád v Běstvině jsem potkal naživo skutečné přírodovědce jako přednášející. Panoval hluboký komunismus, ale tohle byli úžasní svobodní lidé, kteří dělají, co je baví, v práci i ve volném čase, a žijí si tak trochu, jak chtějí.

Studium na Přírodovědecké fakultě bylo tedy logickou volbou. — Logickou, i když jsem se přes těžké přijímačky dostal horko těžko. Na fakultě jsem zažil tu báječnou atmosféru, k níž patřila velká éra letních expedic. V osmdesátých letech jsme mohli jen na Východ, v devadesátých letech jsme zase na cesty na Západ nebo do rozvojových zemí neměli peníze. Takže jsme poznávali Balkán, Kavkaz, střední Asii, Sibiř a ano, jednou jsem se dostal i do Peru mezi indiánské kmeny. Jenže během těch cest jsem zjišťoval, že zatímco kamarádi sbírají brouky, chytají plazy, fotí si kytky a pečují o herbáře, tak já vždycky skončím u místních lidí a amatérské etnografie. Když jsem se vracel domů, z batohu jsem vybaloval složený nepoužitý pytlík na hady, prázdnou smrtničku na hmyz, zato hustě popsaný blok s vyprávěním pastevců a jiných místních lidí a filmy s jejich fotkami.

Tehdy jste se rozhodl přesedlat na antropologii. — Měl jsem to pořád spojené, přírodu i lidi, chtěl jsem být ten, kdo dokáže pokrýt obě tyto stránky, kdo bude psát o krajině přírody i lidí – naschvál používám to slovo, protože zachycuje obojí – jako provázaném celku. Jenže mezitím svět prošel vlnou globalizace a zasáhl i ty úplně nejzapomenutější vesnice v poušti, v deštném pralese, nemluvě o Balkáně, Kavkaze. Lidé v ještě donedávna odlehlých oblastech jsou dnes na globalizaci často paradoxně závislí víc než my tady. Nemají jinou cestu, jak se dostat k penězům, než dálkové ekonomické vztahy. Nejen v balkánských a kavkazských horách, ale i jinde po celém světě, kde ještě před pár dekádami lidé jezdili na oslících jak v 19. století, začali hromadně odcházet na Západ a z přivezených peněz doma stavět domy. Velké, obří, luxusní, nesmyslné domy ukazující ostatním, „kdo jsem já a jak daleko jsem došel“. Tehdy začal můj projekt „transformační architektury“: Velký dům, velký sen o vilách „bohatých chudých“.

To vysvětluje, jak jste se stal antropologem, ale co již zmíněné války, reportáže? — Ještě během revoluce 1989 jsem spolupracoval na filmu, který dokumentoval, jak prožívala revoluci česká menšina v rumunském Banátu. První válečnou reportáž jsem napsal o arménsko-ázerbájdžánském konfliktu v roce 1990, měl jsem štěstí, dostal jsem se do Náhorního Karabachu tehdy uzavřeného pro cizince. Mé domácí revoluční nadšení přerostlo v nadšení jezdit a sledovat, co se v tentýž okamžik historie děje v dalších částech východního bloku. Fascinoval mě pád megaimpéria, ten člověk víckrát než jednou za život nezažije. A zajímalo mě, jak to prožívají lidé i jinde. Bylo nás v Čechách tehdy víc takových, kluků i holek s batůžkem, kteří jeli, udělali reportáž, pak nabízeli téma a psali, psali, psali, a třeba se jim aspoň zaplatila cesta a filmový materiál. Tak jsem tehdy fungoval. A přitom jsem se přihlásil na nově otevřený obor na nové Fakultě humanitních studií, byli jsme první ročník. Během semestru jsem chodil do škol – studoval biologii a antropologii – a ve zkouškových obdobích a o prázdninách jezdil po konfliktních oblastech.

Kde všude jste vlastně byl? — Po Arménii jsem v roce 1990 navštívil Gruzii a Abcházii, později také jižní Osetii, Ázerbájdžán, Náhorní Karabach, Čečensko, Tádžikistán, během válek v bývalé Jugoslávii Bosnu, Kosovo, Srbsko, Chorvatsko. Dostal jsem se také do Afghánistánu, během guerillového konfliktu mezi organizací Světlá stezka a pralesními indiány Ašaninka do peruánské Amazonie a zažil jsem později i konflikt v mexickém Chiapasu… Ale technické podmínky neumožňovaly psát horké zpravodajství, mobily tehdy nebyly, satelitní telefon byl příliš drahý a já zjistil, že nejlépe mi jde psát něco na hranici mezi vědou, esejí a reportáží.

Po tolika „blízkých setkáních“ se vám musely seskupovat v hlavě obecné rysy oněch konfliktů. Nakonec ze všech těch zážitků, postřehů a zápisků vznikla rozsáhlá kniha. — Nejdřív jsem své poznatky vtělil do doktorské práce na University College of London, na ni navazuje kniha. Pracoval jsem na ní spoustu let. Ano, měl jsem pocit, že zažívám dokola to samé. Že se na různých místech opakují tytéž vzorce chování. Celonárodní demonstrace na náměstích, formování zprvu chaotických bojůvek, vznikající fronty, které jsou ze začátku odkázané na spontaneitu, sebeorganizaci, dobrovolnost, následná eskalace konfliktu, příběhy nacionalistických intelektuálů, kteří ty konflikty inspirují, podněcují i vedou… Proto říkám, že ony konflikty nejsou ani tak produktem svých lokálních kořenů, i když se na to jejich aktéři rádi odkazují, ale produktem svého času. Tedy času rozpadu komunistického impéria se vším svým dědictvím a určitého ideového i mocenského vakua po něm.

Radan Haluzík (*1969) Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a sociální vědy na UK, Stanfordově univerzitě a britské University College of London. Přednášel na Univerzitě Karlově, FAMU, CER GE či na New York University of Prague. Zajímá se o otázky vztahu mezi politikou a estetikou, o konflikty našeho globalizovaného světa. O vzniku, příčinách a podhoubí těchto konfliktů nyní vydal v nakladatelství Dokořán obsáhlou knihu Proč jdou chlapi do války, která obsahuje i unikátní sbírku dobových politických karikatur. V současnosti mapuje po celém světě fenomén „podnikatelského baroka“, studuje osudy „bohatých chudých“, kteří odcházejí do světa plnit si svůj sen a ve své rodné zemi staví dům jako symbol úspěchu a kotvy k domovu. Jako editor a spoluautor nyní chystá knihu o vnitřních periferiích našich měst Město naruby: vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy.Snímek Stanislav Vaněk

V knize velmi podrobně rozebíráte všechny příčiny a součástí těch konfliktů, ale kdybyste měl stručně odpovědět na počáteční otázku v titulu knihy, jak byste odpověděl? Tedy: Proč jdou chlapi do války? — …a proč ti, co by jim měli domluvit, jim místo toho ještě tleskají! Bez toho to totiž nejde. A odehrává se to nejen při konfliktech po rozpadu SSSR a celého komunistického impéria, ale vlastně i dnes – v arabském světě. I pro arabské jaro, ale také události z vlny nedávných květinových nebo barevných revolucí po celém světě je typické, že jsou to hnutí, jichž se účastní vysoce motivované masy lidí, kteří hrozně moc chtějí být u toho, cítí, že je to lidsky i historicky přesahuje, že nejde jen o ně samé, přejí si změnu, a to, co prožívají, jim připadá dechberoucí a nedá se srovnat s tím, co prožívají během své každodennosti. Někde, třeba ve střední Evropě 1989, jsou politické výsledky doslova velkolepé – přicházejí demokratizace a svoboda; jinde, třeba v téže době v Jugoslávii a na Kavkaze, ale i po některých revolucích arabského jara, se z plných náměstí a z dobrých demokratických hnutí stává konflikt s nově objeveným – národním – nepřítelem a z občanských iniciativ se stávají občanské ozbrojené iniciativy. Celonárodní masová mobilizace, kterou zde popisuji, dovede být nástrojem společenské změny se značně rozdílnými důsledky…

Mluvíte o obecných principech postmoderní masové mobilizace a konfliktů, ale mají války v rozpadající se Jugoslávii a postsovětském Kavkazu, kterým se v knize nejvíce věnujete, něco výlučného, co je spojuje? — Jednak je to dědictví komunismu a pádu jeho impéria. Pak také to, jak komunismus a jeho instituce paměti pracovaly se společným dědictvím právě v těchto oblastech, kde kdysi probíhala neklidná hranice s osmanskou říší, jak pracovaly s historií, během níž za posledních pár století vzniklo tolik hraničních a polozávislých území i států a při tom i křivd. Národně-etnické identity, které chtějí obrozovat, jsou tady vždy formovány proti a vůči někomu. My jsme ti, kteří vždy bojovali proti Rusům. Nebo proti osmanskému impériu a proti Turkům. Proti Srbům, Černohorcům, proti všemu okolo. Negativně, skrze obraz nepřítele vystavěné národní identity.

Polemizujete s evolučním, genetickým pohledem na věc, který například tvrdí, že třeba na Balkáně se vyselektovali a přežili jen ti agresivnější, kteří bojovali proti Turkům… Kde tedy vidíte zdroj tamního násilí? — Dnešní historici Balkánu často zmiňují, jak máme tendenci to pro nás tajemné území spojovat s jakousi tradiční, ba přímo genetickou agresivitou, s dědičnou touhou bojovat. A přitom koloniální expanze, koncentrační tábory a války ve Vietnamu, které patří k Západu, nás nechávají chladnými… Já na geneticky podmíněné tendence určitých etnik k násilí moc nevěřím. Lidské násilí vnímám více jako sociální a kulturní konstrukt než takto přímočaře jednoduchý produkt přirozeně vyhřezlý z biologie našich těl. Jestli v něčem hraje roli naše biologicko-fyziologická podstata, pak spíše během předválečného či revolučního opojení. Vidím ji v těch pocitech extatického opojení, které zažíváme v momentě masových a nebezpečných akcí. V tom, jak podobně jako drogy či alkohol umocňují naše politické i politicko-estetické vnímání. Ne nadarmo se v mnoha konfliktech říkalo, že největší válečnou mobilizaci či dokonce přímo válečná zvěrstva údajně „dělali lidé na drogách“. Nebo alespoň že „jednali jako zdrogovaní“. Gruzínský prezident „dával lidem do žil injekci nacionalismu“. Této změně, kterou člověk zažívá ve chvílích masových protestů či přímo v momentě radikální akce, chci dát její místo, když se snažím skloubit dohromady tři zásadní směry studia skupinového násilí a válečných konfliktů.

A ty tři směry jsou? — První, dnes už poněkud zastaralý směr se v minulosti snažil zkoumat právě ono vzrušení jako davovou extázi, hovořil o psychologii davu (ale dělal to dost lopatou – redukcionisticky, bez ohledu na ty další dva). Druhý směr se zabývá válečnou politickou estetikou, návratem k národním a bojovým tradicím. A třetí, teorie performance neboli politického a pouličního dramatu, zobrazuje revoluční konflikty jako velká dramata, divadelní představení na náměstích i na cvičišti. Snažím se ukázat, jak ta předválečná performance, davy lidí, malé dobrodružné vojenské manévry rodících se paramilitárních skupin, počátky válečného zabíjení pracují na jednu stranu s velkou opojnou kolektivní emocí, jak tu emoci drama kultivuje a umocňuje a jak ono drama do sebe na druhou stranu natahuje válečné politické estetiky a mýty z minulosti. Drama, válečná politická estetika a extatická emocionalita, to jsou jakési tři sestry, které se snažím nerozdělovat a studovat jako celek. A přitom pracuji s modelem účastníka předválečného a válečného dění, kterému říkám „extatický aktér“.

Který na základě toho všeho vyrazí do ulic. — S modelem entuziastického dobrovolníka, který, aniž by mu někdo velel a říkal, co má dělat, sám vyrazí do ulic, do vznikajících struktur občanských hnutí a nakonec třeba i do paramilitárních struktur rodící se války. Trvá to takto obvykle jen na samém počátku, než se konflikt ustálí, vytvoří struktury, zformují armády, ale bez takového aktéra by počáteční masová mobilizace v postmoderních konfliktech a revolucích nebyla možná.

Tři sestry u kořene masové mobilizace postmoderních válek: vypjaté emoce, probuzení estetiky hrdinství a velké drama pro přítomné davy i vzdálené mediální publikum... Arménie 1990.Snímek Radan Haluzík

Nakolik tuto extázi podporují politici? Intelektuální elity? V knize zmiňujete sentimenty, texty, obrazy i básně, které je rozdmýchávají… — Válečné konflikty, o nichž píšu, podobně jako konflikty arabského jara, nevznikly tak, že by politici řekli: takto už to dál nejde, (národní) křivda je příliš veliká, vyhlásíme válku. Nejprve se objeví celonárodní masové demonstrace, na nichž se mluví o velkých křivdách, nutnosti se probudit a obrodit a ještě větší krásné národní minulosti, k níž se musíme vrátit. Ty pak přerostou v paramilitární vojenské cvičení, často poněkud „karnevalové“ a pro nás směšné, jež politici nebo staré policejní složky netlumí, naopak někteří spolupracují. Teprve pak přicházejí první oběti a rozbíhá se eskalace konfliktu. Až v tento moment politici řeknou: jsme ve válce. Oni ji nevyhlásí, ale reflektují. Ale na druhé straně velmi často jsou to nové postkomunistické národní elity, které vynese vzhůru pád komunismu a které hrají důležitou roli v udržování a později onom probouzení a obrozování národní paměti. Přicházejí z institucí, které pečovaly či přímo vytvořily nacionalistickou politickou estetiku. Mezi nimi jsou národní spisovatelé, historici, etnografové, umělci, kteří pečovali o ony kořeny, po kterých teď davy volají. Nové vlády, parlamenty do sebe vtáhnou tyhle lidi z paměťových struktur, jakýchsi muzeí, jak jim s trochou ironie říkám. Tihle intelektuálové se ale málokdy sami účastní skutečných bojů.

Ano, v knize zmiňujete burcující básně Radovana Karadžiće nebo příběh arménského specialisty na dějiny koberců, který ve své studii tvrdí, že perské koberce nevymysleli Peršané, ale Arméni. — Odborník na koberce se při prvním boji zhroutil, protože „nemá rád střelbu“… Ale ani další moc nebojovali, vytvářeli spíše onu estetiku, skupinové dílo paměťových struktur, které personifikovali a zpředmětnili ve svých nových rolích politiků. Stali se jakýmisi charismatickými vůdci, živoucími ikonami návratu k národnímu programu.

Co mají kavkazské a balkánské konflikty devadesátých let společného a co rozdílného se současným děním ve světě radikálního islámu? — Společná je snaha o nalezení svého místa v postmoderním světě. Ve světě po pádu mýtu hegemonie jednotné společné univerzální modernity. Snaha o „očištění“ a návrat k „původním autentickým“ kořenům, snaha o vyrovnání se s modernitou, jejímž nositelem a hegemonem je u prvních spatřován komunismus a u druhých Západ. Východiska, politická estetika, výrazové prostředky jsou ale odlišné. Ve světě islámu je patrná snaha se vrátit k pravé víře, řeší se, jaká je role islámu v moderním světě a co s ním a jak mu vzdorovat nebo nevzdorovat. Postkomunistické konflikty naopak pracují s teorií lidu, romantického národa a krás jeho etnické kultury, se stalinským nacionalismem samosprávných republik a autonomií a právem národa na sebeurčení. Nicméně mezi těmito rozdílnými světy dochází i k propojení, kupříkladu mnoho čečenských bojovníků skončilo v Islámském státu a naopak nepříliš početné skupiny zahraničních džihádistů se účastnily třeba bojů v Čečensku či Bosně.

Proč jsme se v čase rozpadu představy o životě ve společné federaci nepobili my se Slováky? — Součástí našich politických estetik a našich identit není konflikt se Slováky a Slováků s Čechy, nikdy jsme žádný neměli. Nemáme ani jazykovou hranici, ani rozdílná náboženství či konfese, na moravsko-slovenském pomezí nepoznáte, na které jeho straně jste. Naše snaha o návrat ke kořenům nebyla vedena oprašováním velkých bitev minulosti, ale romantickými představami o první republice a Masarykovi na koni. Dnes zpětně vidíme, že to byl omyl, protože místo první republiky jsme se stali okamžitě součástí globalizovaného světa a místo odvážných Kolbenů a Daňků tady máme otrlé nadnárodní společnosti, místo sedláků s koňmi – babišovské zemědělství a místo autodopravy Franta Kolbaba – Uber.

A podobná otázka: Proč nevzplane boj třeba v Belgii mezi Vlámy a Valony? — Tam schází řada nutných podmínek, průvodních jevů. V postkomunistických zemích, které popisuji, se nejdřív zhroutil celý systém, ideologicky i mocensky, až pak se vyhrotil konflikt. Pokud byste se začal v Belgii neformálně vyzbrojovat a mašírovat po ulicích, nikdo, natož policie, nebude zavírat oči. V Srbsku, ale i jinde měly bojůvky své sympatizanty i na policii, na ministerstvu vnitra. Mnozí zaměstnanci silových struktur byli zjevně sami ve vleku kocoviny z rozpadu jejich starého světa či dokonce nového nacionalismu. V Belgii podobné snahy nebudou mít podporu občanů, politiků, vlastních rodin, sousedů, okolí, nebudou si vás zvát do médií jako celebritu, nebudou s vámi dělat velké obdivné rozhovory jako s rockovými hvězdami. Lidí, kteří zažehují konflikt, je ze začátku málo, ale potřebují širokou podporu, nejlépe celonárodní, konsenzus.

Vámi zmiňovaný návrat ke kořenům může být i určitým protestem proti negativům globalizace. Přiživuje jej i globální turismus, etno, new age hnutí, podporující svého „vznešeného divocha“? — To, co zmiňujete, jsou výhonky celé té globální atmosféry devadesátých let. Návrat k etnickému konceptu lidství, jistý, občas tomu říkáme kulturní fundamentalismus vedl k tomu, že Západ velmi snadno uznával nově vzniklá národní hnutí a později jejich národní státy s tím, že vskutku nemohou žít společně, „vždyť mají úplně jiné kulturní tradice a historické kořeny“. Přitom uznání samostatnosti bylo pro nová národní hnutí tak klíčové! Spektakularita konfliktů, o níž jsme mluvili, tak nesměřovala jen na samotné jejich účastníky, ale i směrem ven, ke globální audienci u televizních obrazovek vzdáleného publika. „Svět vidí, co se tady děje!“ slýchával jsem tehdy stále dokola.

Velmoci uznávaly nově vzniklé státy na Kavkaze nebo na Balkáně, ale třeba v oblasti Blízkého východu už tomu tak nakloněné nejsou. Proč? — To už je úplně jiná kapitola. Západ rychle vystřízlivěl. Jednak bylo už na konci devadesátých let jasné, že nově obrozené postmoderní identity sice vyjadřují, jak říká britská expertka na nové postmoderní války Mary Kaldorová, vítanou a pochopitelnou sounáležitost s komunitou i regionem, s kořeny, ale na druhou stranu jsou silně vyhraněné, nebezpečně vůči těm, kdo k nim nepatří, vůči sousedům.

Říkáte, že se v našich krajích nemusíme bát vzplanutí konfliktů podobných těm na Balkáně. Ale narůstání agresivity ve společnosti jistě vnímáte? — Myslím, že nejde o narůstání agresivity všech proti všem, ačkoli se to tak může zdát. Západní společnosti se tak trochu rozpoltily vedví. Nejlépe to lze dokumentovat na Spojených státech. Jedni jsou pro Trumpa a konzervativní tradiční hodnoty a řešení problémů, pro stažení z globalizace a pro America first. A pak jsou ti druzí, kteří by chtěli pokračovat v dědictví oněch nových postmoderních hodnot, jež zdůrazňují mezikulturní toleranci, univerzální solidaritu, globální odpovědnost, otevřenou společnost, lidská práva, ekologii... Západ jako by najednou dostal strach ze změn, které sám nastartoval, ale které se dějí i nezávisle na něm. Řada lidí získává pocit, že už je těch změn a výzev moc, ne vždy je úplně chápou a nakonec je mohou znejisťovat a ohrožovat.

První zvrat nastal v roce 2001 po pádu newyorských dvojčat, druhý nyní zažíváme s velkou migrační vlnou? — Dnešní migrační vlna je velkým testem toho, kdo jsme, a hlavně jak moc to myslíme vážně. A nevyřeší se tím, že sama opadne. Kolem Evropy, od pásu afrického Sahelu, přes Sýrii, Irák až po Afghánistán se rozkládá velký půlkruh států, které řeší problémy nejen s ozbrojenými konflikty a islamismem, ale i se suchem a hlavně hospodářstvím…

Má to řešení? — Evropa musí přijít na nový způsob práce se slabými a citlivými regiony, musí se starat o svá senzitivní předpolí. Už nejen z důvodů pro mnohé abstraktní humanity, ale z důvodu sebezáchovy. Nyní se razí myšlenka řešení migrace přímo na místě. To zní krásně, ale situace v těch zemích má nějaké hospodářské a politické důvody, řešení nelze nechat pouze na jejich slabých a často zkorumpovaných režimech, ani na západních nevládních organizacích. Já to řešení neznám, nejsem ani diplomat, ani odborník na globální rozvoj.

Místa, kde se odehrávají válečné konflikty, už jsou tedy pro vás uzavřenou kapitolou? Láká vás spíš méně rizikový sběr příběhů domů a lidí, kteří odešli vydělávat peníze a zhmotňují svůj sen? — Můj zájem o domy zbohatlíků na válečné konflikty navazuje, protože právě konfliktní, a hlavně postkonfliktní oblasti jsou jimi často doslova posety. Ale konfliktům, rizikům a lidským dramatům se rozhodně ani teď nevyhnu. Lidé, kteří si staví nesmyslně velké a drahé domy a paláce, se vydávají za prací na Západ. Často vydělávají pololegálně, nelegálně, cestují na falešná víza i pasy, v horším případě jejich příjmy pocházejí z globálních nekalých ekonomických toků. Na své poslední cestě za domy bohatých chudých v Ghaně jsem zase potkal mladé lidi, kteří své domy financují z peněz, které podvodně tahají z lidí na Západě přes internet…

Příběhy vašich domů jsou leckdy hodně smutné. Domy nedostavěné, neboť peníze došly. Domy dostavěné, ve kterých ale potomci nechtějí bydlet. Rodiny a vztahy, které se rozpadly kvůli dlouhému odloučení… — To se vám zdá, protože na ty pozitivní příběhy se mě novináři zas až tak moc neptají. Snažím se obě stránky fenoménu vybalancovat, vidět věci i z té lepší stránky. Po celém světě potkávám lidi, kterým se příběh vlastní modernizace a emancipace, jehož je dům symbolem, alespoň částečně povedl, a cítím z nich velké nadšení a energii. Takže i já se pak z těchto cest vracím nakopnutý. Nabíjí mě touha těch lidí po lepším životě, snaha poprat se s nepříznivou realitou, přístup „nikdo mi nepomůže, udělám si to sám“. Myslím, že i mě příběhy těch lidí do jisté míry změnily k lepšímu.