Sladký život

Sacharóza je obsažena v listech, stoncích, plodech či kořenech mnoha rostlin. Nejznámější je cukrová třtina, z níž vyrobený cukr byl dovážen do Evropy již v 16. století, významěji se rozšířil v 18. století. V roce 1747 objevil slavný berlínský chemik Andreas Marggraf sacharózu i v kořenech řepy. K jejímu rozšíření došlo až v období napoleonských válek, kdy anglická blokáda Evropy způsobila, že se – zejména bohatším lidem – přestal dostávat na stůl cukr. Získávání cukru z kořenů řepy cukrové (Beta vulgaris) v ponapoleonském období vedlo k rozkvětu jejího pěstování a rozšíření cukrovarnictví v evropských zemích včetně středoevropských. Anglické sankce tak pomohly rozvoji celého odvětví potravinářského průmyslu. Téměř současně byly do výživy intenzivně zaváděny brambory. Do jídelníčku se tak masově dostal zdroj sacharózy, tedy cukr a další zdroj škrobu, který se ve střevě štěpí na glukózu. Brambory byly však na stolech bohatších již mnohem dříve.

Po celé 19. století se jejich dostupnost jevila být spíše požehnáním. Znamenala zvýšení příjmu energie a pro mnoho do té doby podvyživených dětí i dospělých to byl jeden z faktorů, který vedl k zlepšení jejich výživy. Setkal jsem se i s názory, že právě významné zlepšení stavu výživy dětí a mladých lidí v první polovině 19. století znamenalo jejich zdárnější kognitivní rozvoj, což se také projevilo ve zvýšeném počtu dětí, které dokončily školu, studentů na středních školách i na univerzitách a následný významný rozvoj průmyslu zejména ve střední Evropě.

Odvrácenou stranou mince je to, že jsme v Evropě od spotřeby 1–2 kg cukru na obyvatele ročně na začátku 19. století dovedli konzum sacharózy až k téměř 40 kg na osobu a rok na konci osmdesátých let minulého století. V současné době u nás spotřeba poněkud klesla, ale stále přesahuje 36 kg ročně. Expozice sacharóze tedy narostla za 200 let asi 20krát. Paralelně s tím poklesla potřeba svalové práce. Postupně ji vytlačilo zavedení strojů, mechanizace, automatizace a současná robotizace a tento trend dále pokračuje. Kvůli tomu klesá energetická potřeba. Energetický výdej (a tedy i potřeba) sekáče obilí přesahoval 5000 kcal/den. Kombajnérův energetický výdej je méně než poloviční. V tom je další problém, neboť narůstající energetický příjem a klesající energetický výdej vedou k epidemii obezity. Na tom se významně podílí i vysoká spotřeba sacharózy, tedy řepného cukru, a u mnoha lidí i vyšší příjem škrobu s velmi podobnými metabolickými důsledky. Epidemie obezity, diabetu 2. typu a v jejich důsledku i aterosklerózy a jejích nejčastějších komplikací, tedy zejména infarktu myokardu a mozkových cévních příhod, spolu významně souvisejí. Obezita i diabetes mellitus 2. typu navíc asi o 20 % zvyšují rizika nádorových onemocnění.