Ekosystém v teorii a praxi ochrany přírody

Před více než patnácti lety se na stránkách Vesmíru¹⁾ vedla debata o tom, zda je, či není pojetí ekosystému zastaralé a překonané. Podnětem k tomu se stal článek amerického ekologa Richarda O’Neilla, pokládající provokativní, ale legitimní otázku, zda již nenastal čas ekosystém pohřbít.²⁾ Koncept ekosystému, tedy souboru všech organismů a celého neživého prostředí v určitém časoprostoru, a zejména složitých vzájemných vztahů mezi jeho složkami, v sobě ukrývá nedostatky, nad nimiž nelze mávnout rukou. Ukazuje se však, že smuteční tryzna za jeden ze základních pojmů ekologie a ochranářské biologie by byla, alespoň z pohledu ochrany přírody, poněkud předčasná.

Plynoucí příroda

Klasická ekologie ovlivněná teorií systémů zastávala názor, že ekosystémy jsou obvykle v těsné, předem určitelné a předvídatelné dlouhodobé rovnováze s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí. Pouze málokdy ji narušují rozmanité zásahy z vnějšího prostředí, ať už přírodní, nebo způsobené člověkem. Disturbance v tomto pojetí ovlivňují ekosystémy téměř vždy negativně. Hlavním zaklínadlem ochrany přírody se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století proto stalo, spolu s ochranou genofondu a hrozbou vyčerpání zdrojů, dosažení ideální „rovnováhy v přírodě“.

Dnes víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně. Podléhají neustálým, často jen obtížně předvídatelným změnám a opakované disturbance patří v přírodě k zcela základním procesům. Konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zachovat, vlastně neexistuje. Z tohoto důvodu vychyluje jakákoli změna směřování ekosystému jeho složení i strukturu. Události, k nimž v ekosystému dochází, se přenášejí prostřednictvím jeho jednotlivých hladin s různě velkým zpožděním, šumem či zesilováním. Ekosystém se proto může po určité disturbanci vyvíjet různými směry.