i

Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Ochota zabíjet

Nelidskost neexistuje, všechno, co lidé dělají, je lidské.
 |  2. 5. 2018
 |  Vesmír 97, 276, 2018/5

My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla chování, abychom někoho usmrtili, zpravidla tak řešíme problémy, které jsou pro nás opravdu podstatné. Studium tohoto chování nám může prozradit mnohé o tom, jací jsme a proč.

Téma násilné smrti už přes dvě dekády zajímá evolučního biologa Jana Zrzavého. Upozorňuje, že u preferencí vrahů se vyskytují pravidelnosti, které si evoluční biologové neumějí vysvětlit jinak než biologicky. Darwinovské předpovědi, které vyvozují ze zkoumaných dat, fungují mnohem lépe než ty freudovské. Téma prof. Zrzavý publikoval ve Vesmíru, později v knize Proč se lidé zabíjejí, vydané roku 2004 a roku 2017 v druhém, značně přepracovaném vydání.

Koho vraždy nejvíce ohrožují? — Vzhledem k faktu, že 90 % vražd páchají muži, rozhodně ženy.

Které? — Manželky. Pravděpodobnost, že jako muž zabiji manželku, je nesrovnatelně vyšší než pravděpodobnost, že zavraždím sestru. A to i za předpokladu, že všichni žijeme v jednom domě. Obě ženy jsou přitom ve všem ostatním srovnatelné. Neuměl bych tuto pozorovanou souvislost vysvětlit bez genů.

prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc.

(*1964) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004, přeprac. Argo/Dokořán 2017), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006). V roce 2017 mu vyšlo druhé, přepracované vydání knihy Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2017).

 

Celoživotně nedůvěřuje hezkým slovům a má tendenci se vůči nim vymezit. Lidem kolem sebe vždy rád říkal to, co se jim nelíbilo, čímž nonkonformně provokoval. Příčinu vidí ve svém neodžitém puberťáctví. Se specifickým smyslem pro humor razí své základní kritérium poznání mentálního věku: „Klíčové je, jestli vás po vstupu do autobusu štvou gymnazisti, nebo důchodci. Dokud vás štvou důchodci, jste ještě mlád,“ vysvětluje. „Já se tak nějak blížím k období, kdy mne štvou všichni, z čehož usuzuji na střední věk.“

Když vezmu statistiky, je to asi 150 zavražděných lidí ročně. Víte kdo, kdy, koho, čím, jak… — Díky tomu, že má stát do jisté míry až překvapivou mašinérii zabývající se tímto statisticky okrajovým jevem, jde o druh lidského chování, o němž víme nejvíc. Což koneckonců psal už Karel Čapek, že na vraždě není nic záhadného, záhadné je to, co se zdá vaší služce.1)

Co tedy vraždy o nás lidech říkají? — Že lidské chování má zadrátované nějaké preference a ty se za normálních okolností neprojevují, protože jsme na všechny kolem sebe srovnatelně slušní. Nicméně když už se nám stane, že nad sebou ztratíme kontrolu a začneme být neslušní, „teče“ to předpověditelným řečištěm. Jedeme totiž podle pravidel, o kterých sami nevíme.

Například? — Existuje vyšší riziko, že vlastní dítě zabije matka, než že ho ze světa sprovodí vlastní otec. V poměru asi dva ku jedné. U nevlastních dětí je to přesně naopak. Něco takového u sebe člověk nepředpokládá. Zjištěný poměr je dostatečně výrazný na to, aby to něco znamenalo, a zároveň nejde o výsledek individuálního rozhodnutí. Čili v každém z nás to je a v určitých situacích se to spouští.

„Pro dítě není nejnebezpečnějším faktorem doprava, ale nevlastní rodič.“

Takže vlastně něco jako matematika založená na ideji W. D. Hamiltona, podle které byste měl při spatření osmi topících se bratranců za nimi skočit do vody, protože počet vašich společných genů, které máte šanci svým altruistickým chováním zachránit, je vyšší, než pokud by se topili jen tři synovci? — Ano, i když hamiltonovské výpočty dobře vysvětlují párové vztahy, ale ne složitější, třeba když je jeden z bratranců milencem choti vašeho bratra. Pak by bylo potřeba ty naděje na přenos vlastních genů do další generace skrz těla příbuzných velmi rychle přepočítat. Ale pochopitelně nikdo nic nepočítá. Nikdo nic vědomě neví. U velmi blízkých příbuzných ale máme zábrany proti nevhodnému chování mnohem vyšší a je značně obtížné až nemožné je překonat. K tomu je potřeba dodat, že manžel, manželka a nevlastní děti nám nejsou blízkými příbuznými. Tam je právě vidět onen zásadní rozdíl. Pro dítě není nejnebezpečnějším faktorem doprava, ale nevlastní rodič. Kupř. nevlastní otec zabije 100× více dětí než otec biologický. Současně je však třeba říct, že i když je rozdíl ohromný, stále jsou to v absolutních hodnotách nepatrná čísla, neboť 99,99 % rodičů nezabije nikoho.

Zaráží mne, proč mají větší sklony zabíjet své děti spíše vlastní matky než biologičtí otcové. — To je dáno něčím jiným – investice do dítěte je velmi vysoká a za určitých okolností se nevyplácí. A zároveň je možné ji odkládat – nejvyšší riziko, že matka ublíží vlastnímu dítěti, je u matek nejmladších.

Jsou nezkušené? — Tím to není. Dokonce ani chudobou. Roli hraje opravdu absolutní věk neboli šance na reparát. Tedy – ve stejné situaci, v jaké sedmnáctiletá holka nechá dítě v popelnici, si třicetiletá žena dítě ponechá i za předpokladu, že je stejně chudá a v obou případech jde o první dítě.

V čem je zkoumání vražd tak výlučné? — Když se mne budete ptát, s kým si povídám rád a s kým nerad, co se tak můžete dozvědět? Něco vám řeknu, ale nemusím to třeba sám přesně vědět. Mohu i lhát… Když však najdete někoho s dýkou v zádech a mými otisky prstů na rukojeti, víte, že jsem si s ním povídal nerad. Výhoda vraždy tedy nespočívá v tom, že by se nějak lišila od jiného chování, ale že je zřetelná, dobře definovatelná, dá se s ní lépe pracovat.

To se týká jakýchkoliv negativních jevů? — Ne, jenom vraždy. Stejným způsobem jako s vraždami se absolutně nedá pracovat např. se znásilněním. To jsou statistické údaje, které nevypovídají vůbec nic. Ovlivňuje je velké množství faktorů. Zatímco prakticky neexistují utajené vraždy, kolik je skutečných znásilnění, hlášených / nehlášených, kolik partnerských znásilnění?2) Samozřejmě i to je násilný sexuální čin, ale jak se to dostane do databází?

Že to někdo ohlásí. — A proč to ohlásí? Patrně proto, že chce rozvod. Kdyby nechtěl rozvod, nehlásí to. Čili jde o záporný skutek, ale v zásadě nezpracovatelný. Však taky statistiky znásilnění ukazují, že nejvíc násilí je v těch nejvyspělejších zemích, což realitě sotva odpovídá.

Jak se v této souvislosti dívat na nedávnou vlnu oznámení o časově vzdálených skutcích sexuálního obtěžování, která vyvolala takzvanou vlnu MeToo? — Není překvapivé, že je sexuální násilí celkem běžnou součástí lidského chování. Navíc, jak jsem pochopil, ve většině medializovaných případů nešlo o sexuální násilí, ale o sex jako zboží, tedy o smlouvu, v níž jedna strana odmítla plnění, nebo pozdě želí, že plnění neodmítla. Ani to zoologa nepřekvapí: kam se v živočišné říši podíváte, tam se za sex platí. Nicméně to ukazuje na jinou důležitou věc: když vyhlásíte konkurz na to, kdo bude obětí, lidé začnou stát fronty. Snaha dozvědět se něco o lidech tím, že se jich zeptáme, je velmi nešťastná a nefunkční.

Mimochodem nedávno jsem narazil na to, že nějaká společnost v Británii bojující proti zneužívání dětí vyjádřila znepokojení nad tím, jak mimořádně málo chlapeckých obětí sexuálního zneužívání je hlášeno. Takže co se stane? Začnou je hledat a pochopitelně je najdou. Jestliže ale víme, že velká většina násilníků i velká většina pedofilů jsou muži, celkem logicky bych čekal to, co je pozorováno, tedy že většinu obětí budou tvořit dívky.

Lidem nedochází, že když jsou nějaké vlastnosti vzácné, jejich součet je ještě vzácnější. Budeme-li polovinu obětí hledat mezi chlapečky, znamená to, že mezi mužskými násilníky předpokládáme polovinu homosexuálů. Kde by se tam prokristapána vzali, když homosexuálů je pár procent? Proč by měli mít větší procentuální zastoupení zrovna mezi násilníky? Ledaže bychom uvěřili tomu, že spolu tyto dvě vlastnosti nějak souvisejí, což se nezdá.  Lidem nedochází, že takováto procenta se nemají sčítat, ale násobit, a že násobením se procenta snižují.

Americký spisovatel Steven Gould kdysi uvažoval nad tím, jak by asi vypadal dnešní svět, kdyby se evoluce vrátila do bodu nula a pustila se znovu. Bylo by vůbec lidstvo a vraždy? — Zcela jistě nikoliv.

Jsou ovšem i vaši kolegové, kteří určité zákonitosti nebo pravidla vidí. — Jenomže jde o pravidla toho typu, že by opět vzniklo velké množství druhů, rozšířených znovu nejvíce v tropech. Lidí je na světě právě jeden druh. Jak málo stačilo, aby nebyl? Dejme tomu, že by první obratlovec na Zemi nějak zašel, nebyli by žádní jeho potomci, tedy by nebyli savci, a tudíž ani člověk. Kdo říká, že v tom jsou nějaká pravidla, ten v zásadě říká: dobře, nebyli by obratlovci, savci ani lidé, ale z nějakého jiného zdroje – třeba z hlavonožců – by civilizace zákonitě vznikla stejně. Na to je však potřeba si položit otázku: Proč tedy nevznikla ještě jedna civilizace – hlavonožců? Protože přinejmenším lidská civilizace nějakou dobu rozhodně nebyla schopná zlikvidovat eventuální jinou civilizaci, ještě ke všemu v moři, nicméně hlavonožčí civilizace nevznikla. Asi to není dost zákonité. Evoluci můžeme chápat i jako jakousi soustavu náhod – prostě historie.

Je tedy historie náhodná? — Záleží na stupni komplexnosti. V konkrétním bodě evoluce, kde běží nějaká jednoduchá selekce, víme dost přesně, jak to dopadne. Jenže selekce jednoduché nebývají a navíc se v tom pletou skutečně náhodné jevy, kterých se ta konkrétní selekce nijak netýká, a to se kumuluje po miliony a miliardy let a generací.

Stačilo, aby v pravěku proletěl nějaký šíp 10 cm vedle, a my dva jsme tu nebyli. — Proč tak daleko? Stačilo, aby před pár desítkami let šla nějaká spermie jinudy. Vzpomínám, jak se mi jednou poštěstilo stát v pražské Spálené ulici mezi dvěma protijedoucími tramvajemi, také nechybělo mnoho. Takže to, že tu jsme teď právě my dva, to je jistě náhoda, pokud jde o lidstvo, jde v zásadě o totožnou otázku – co se mohlo stát, aby lidstvo nebylo? A nemyslím žádné katastrofy. Stačilo, aby v ten pravý okamžik ten pravý opičák dostal šutrem.

„Ve stejné situaci, v jaké sedmnáctiletá holka nechá dítě v popelnici, si třicetiletá žena dítě ponechá.“

Historie ale prošla takovou cestu, že tu jsme my a lidstvo a všichni naši současníci v živém světě. Když tento živý obraz pozorujete, co z něj dokážete vyčíst o našich evolučních kořenech? — Chování lidí mnohem více reaguje na konkrétní prostředí, než bych a priori předpokládal. Asi bych mnohem více očekával, že nějaké věci budou „natvrdo“. Například struktura rodiny a její velikost – malá, velká, patrilokální (ubytování a soužití nové rodiny u rodičů ze strany muže, pozn. aut.), matrilokální (ubytování a soužití mladé rodiny u rodičů ze strany ženy, pozn. aut.). To vše je zásadně ovlivněno kulturou, náboženstvím, tradicemi, a měl bych za to, že ty tradice budou mít zásadní vliv na demografickou budoucnost populací. Ale ne, nemají. Jakmile jakákoliv lidská skupina, počínaje Evropou a konče Japonskem, dosáhne nějaké úrovně stability a bohatství, prudce omezí své množení. Pravidla, která v tom jsou, jsou v zásadě zcela průhledně ekonomická, neovlivněná kulturou.

Tedy jakýsi obecně daný seberegulující se mechanismus? — Ne, jde o to, že hodně dětí děláte, když nevíte, co s nimi bude. Pokud to víte, není důvod jich dělat víc. A naopak ta investice, kterou jste měl na deset „neurčitých“ potomků, vám nyní zbude na dva a můžete víc investovat do jejich rozvoje.

Z toho by vyplývalo, že jsou si dnes lidé docela jistí budoucností, přestože existují i hlasy varující před válkami či rozvojem umělé inteligence… — Víme jediné, že budoucnost neznáme a neznají ji ani ti proroci. Odečítáme jen z minulosti a přítomnosti a přítomnost – a to platí celosvětově – nikdy nebyla tak ideální jako dnes. Jednak mám na mysli zdroje potravy, jednak onu v úvodu zmiňovanou násilnou mortalitu. Nikdy nebylo na světě tak málo násilí, tak málo válek jako nyní. A opět to platí globálně. Samozřejmě je určitě horší být v dnešním Aleppu než v Aleppu před deseti lety, ale to zase platí právě a jen pro toto syrské město. Podíváte-li se na množství lidí, kteří v posledních desetiletích zahynuli ve válečných konfliktech, uvidíte vždy podstatný pokles. Vždyť než začala válka v Sýrii, kde byl nejkrvavější konflikt na této planetě? Drogová válka v Mexiku. A to je minulost vzdálená jen sedm let. Dnes je tamní konflikt ve světovém měřítku na pěkném třetím místě, přitom jde o válku četníků proti zlodějům, což znamená, že skutečné války jsou pryč.

Přesto v mnoha státech populace stále vzrůstají. — To je pravda, když se ale podíváte na demografické ročenky z roku 1970, vidíte z dnešního hlediska naprosto neuvěřitelná čísla: kupříkladu Egypt. Jistěže mu přibývá obyvatel, když mají plodnost tři a půl dítěte na ženu. Jenže ještě před dvěma generacemi tam každá žena za svůj život přiváděla na svět v průměru sedm dětí. Za další hodně zajímavé zjištění považuji, že celkový pokles plodnosti za posledních 100 let (konkrétně u nás) není spojený s tím, že by přibývalo žen celoživotně neplodných. Těch je stále kolem 5 %. Ženské uvažování o dětech tedy nezní „mít dítě, nebo ne?“ (všechny odpovídají „ano“), nýbrž jde o velmi jemné rozvažování „mít spíše dvě, nebo spíše jedno?“ (odpověď „1,5“).

To ale znamená nevyhnutelnou cestu k vymření. — Je třeba si uvědomit, že pokles plodnosti celosvětově na 2,5 a u nás pod dvě děti na jednu ženu je záležitost velice mladičká. Z toho bych náznaky vymírání nevyvozoval. Když je něčeho sedm miliard, tak bych se blížícího se zániku lidstva neobával.

Vy se úbytku populace nebojíte, ale někteří politikové těží ze strachu o budoucnost dost silný kapitál. — Však to je taky jediné, čeho bychom se měli bát. Ne těch reálií, ale strachu z nich. Kdokoliv vyvolává strach, má dostat pár facek.

Mimochodem myslím si, že honit po internetu lži a nějak je vyvracet, je nesmyslná aktivita. Nesmyslná mimo jiné kvůli představě, že pravda je to, co zbude, když se škrtnou všechny lži. Podle mne tady platí píseň, že pravda zvítězí, až se naučí, co umí lež. Pravdu je asi potřeba šířit agresivněji a úspěšněji, než se šíří lži. Jiná varianta z tohoto hlediska není.

Neznamená to ale další válku? Vždyť většina konfliktů minulosti byla svárem o Pravdu… — Lidstvo si za tisíce let navyklo, že značná část obyvatelstva mlčí, nebo přinejmenším není slyšet. Technologie způsobila, že tito lidé najednou slyšet jsou, a my jsme vyjevení, že říkají něco jiného, než jsme si mysleli, že budou říkat, až si je poslechneme. Je to podobný model, jako když ruští narodnici v druhé polovině 19. století chodili za mužiky a rovněž byli vyděšeni z toho, co slyší. Je pozoruhodné, že značná část tehdejších ruských intelektuálů si víru v mužika udržela i poté, a pak se po VŘSR v roce 1917 divili. Z tohoto hlediska je četba o ruské historii mimořádně inspirativní, neboť jasně ukazuje, jak intenzivní neznalost lidu může přátele lidu dovést až ke katastrofě. My jsme teď podobně překvapení, že lid – jak jsme jej znali z pohádek – je jiný. Stále ale trváme na tom, že naše pohádková představa je správná, akorát máme dojem, že nám někdo ten lid opil rohlíkem.

Jak se na to díváte z pohledu evoluční biologie? — Jednoznačně tak, že dějiny nelze kádrovat. Ani ty přírodní, ani ty lidské. Říkat, jestli jdou špatnou anebo dobrou cestou, je nesrovnatelně nudnější, než si číst o tom, jaké opravdu byly. Ten zásadní průšvih je v tom, že – kromě vražd – o lidstvu pořádně nic nevíme, protože i evoluční biologové jsou teď vyjevení, co lid říká. Nadějné je, že vědecké časopisy se začínají plnit články o tom, co to znamená, jak to zkoumat a co s tím dělat. Neboli svět se stává ještě skvělejším místem k životu, než byl před Trumpem. Jednou si řekneme, že Trump má velké zásluhy o lidstvo – i těm nejidealističtějším a nejhloupějším intelektuálům došlo, že na spontánní moudrost lidí nelze spoléhat, dokud se o lidech něco nedozvíme.

Poznámky

1) K. Čapek: Šlépěje (Povídky z jedné kapsy).

2) Kupř. v Německu manželské znásilnění jako zločin vložili do zákoníku až v roce 1997!

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Evoluční biologie, Sociologie
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Marek Janáč

Marek Janáč (* 1971) je publicista, rozhlasový a televizní dokumentarista, autor dvou knih a osmi CD s populárně-vědeckou tematikou. Za svou tvorbu získal řadu ocenění na domácích i mezinárodních festivalech. Popularizaci vědy považuje za dílo na úrovni jazykového překladu básně. Jeho ideálem je – na rozdíl od bonmotu srovnávajícího dobrý překlad s ženou – překlad věrný i krásný zároveň.
Janáč Marek

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné