Příběh helia

Nebývá zvykem vracet se v této rubrice k dílu vyšlému před více než padesáti lety, navíc zaměřenému na dětského čtenáře. Kniha „Příběh prvku hélium“ (SNDK 1964, v originále Solnečnoje veščestvo) si zaslouží výjimku kvůli sobě samé i kvůli autorovi, Matveji Petroviči Bronštejnovi. V předmluvě ke knize o něm František Běhounek píše, že zemřel předčasně a nedočkal se již dalšího pokračování příběhu hélia. Informace to není zcela přesná – nadějný mladý fyzik Bronštejn nezemřel jen tak, v necelých 32 letech byl zavražděn v rámci stalinských čistek. Zařadil se tak mezi asi jeden a půl milionu „třísek“, které odletěly, když se v letech 1937–1938 v Sovětském svazu „kácel les“.

Vynikajících vědců schopných podělit se o svou znalost je jako šafránu, zvláště mají-li mluvit k dětem či teenagerům. Nevím ve skutečnosti, jak se Bronštejnova knížečka líbí mládeži, sám jsem ji objevil v antikvariátu až v pokročilém věku. Přečetl jsem ji jedním dechem. Literární kvality Bronštejnovy knihy nejsou náhodné. Sovětský stát se pyšnil svým vědeckým základem a vědecké literatuře pro mládež věnoval značnou pozornost – bylo to velké téma například pro tehdejšího oficiálního spisovatele číslo jedna Maxima Gorkého. Bronštejna k psaní pro děti přivedl jiný spisovatel, Samuil Jakovlevič Maršak, který si vytkl program „uměleckých vědeckých“ knih pro mládež, v nichž se literární kvality měly snoubit s věcnou přesností. S Bronštejnem text o héliu velmi pečlivě dolaďovali až do konečného, velmi povedeného tvaru. Radou mohla přispět i jeho manželka Lydie, spisovatelka, dcera ruského spisovatele dětské literatury Korneje Čukovského a pozdější aktivistka v oblasti lidských práv v Sovětském svazu. Bronštejn napsal po Příběhu prvku hélia ještě dvě knihy pro děti, jednu o rentgenových paprscích a další o vynálezcích rádia. Celý náklad poslední knihy ale skončil ve stoupě, neboť ředitel nakladatelství měl pocit, že v knize je věnována přílišná pozornost Marconimu na úkor Popova.