i

Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Podmořský svět indiánů amerického severozápadu

 |  5. 2. 2018
 |  Vesmír 97, 94, 2018/2

Zdánlivě nekonečný Tichý oceán byl pro domorodce amerického Severozápadu nejen zdrojem živobytí, prostředkem k cestování, ale podobně jako pro jiné přímořské národy též základem legend a mýtů.

Americkým severozápadem se všeobecně rozumí pás pobřeží oddělený od pevniny hřebenem vysokých hor, které se táhnou od jihovýchodní Aljašky až k pobřeží amerického státu Washington. K americkému Severozápadu patří i tisíce ostrovů. Byl domovem mnoha indiánských kmenů (obr. 7), které využívaly bohatství oceánu k svému životu. Ačkoliv pobřežní národy mluvily několika odlišnými jazyky, měly příbuznou kulturu i náboženskou ideologii. Ta zahrnovala víru v život pod mořskou hladinou. A nešlo jen o známé mořské živočichy, ale i o řadu mytologických stvoření, která se mohla v představách jednotlivých kmenů poněkud lišit, i když základní motivy byly v podstatě společné.

Snad nejpropracovanější podmořskou „věrouku“ měli Kwakiutlové (kteří sami sebe nazývají Kwakwaka‘wakw). Žili na východní straně ostrova Vancouver a na přilehlém pevninském pobřeží dnešní Britské Kolumbie (Kanada). Vynikali řezbářským uměním a bohatou mytologií. Často vysoce abstraktní umění se projevovalo nejen na monumentálních objektech, jako jsou totemové a domovní sloupy, ale též na menších rituálních předmětech – například na obřadních maskách, kde detaily dosáhly takřka barokního provedení.

Panteon amerického severozápadu

Bezedný oceán byl domovem mnohých mořských zvířat, některých údajně podobných lidem. Například o kosatkách (v indiánských legendách zvaných „černá ryba“; obr. 8), které byly významným heraldickým symbolem pro všechny kmeny, se věřilo, že žily v hlubinách moře ve vesnicích podobných lidským. Když byly kosatky doma, svlékly si svoji černou a bílou kůži a pak vypadaly jako lidé, i když obřích rozměrů. Všechny domorodé národy amerického Severozápadu věřily, že podmořský svět má svého náčelníka. Kwakiutlové a jejich severní sousedé Nuxálkové (známí také pod jménem Bella Kúlové) ho nazývali Kumugwe’1)  (Komokwa, Q’umukwa; obr. 6 a na obálce). Haidové, jejichž domovem byly Ostrovy královny Charlotty a jižní část Ostrova prince z Walesu, nazývaly vládce podmořského světa Taangghwanlaana (což lze zjednodušeně přeložit jako Jeden z moře). Tlingitové, veliký nejsevernější kmen severozápadních indiánů, také měli svého podmořského vládce, kterému říkali Gonakadet čili Náčelník mořských příšer.

Vládce podmořské říše byl zosobněním oceánu; byl nestálý a nevypočitatelný. Jak se měnily jeho vrtošivé nálady, tak se klidný oceán mohl během několik minut proměnit ve smrtící past pro posádky kanoí. Společnou charakteristikou mořských vládců bylo veliké bohatství. Tomu lze porozumět, uvědomíme-li si, že indiánské národy odvozovaly většinu svého „bohatství“ z moře, jež bylo jejich živitelem. Proto se domnívaly, že největší symbol bohatství – „měď“ – také plynula z moře a podmořský vládce toto bohatství kontroloval.2) Jednou za čas se stalo, že podmořský vládce nechal část svých pokladů odplavit, a domorodci našli na plážích měď, dar z moře od Kumugwe’ho.

Díky svému spojení s bohatstvím v podobě mědi byl někdy Kumugwe’ nazýván „Stvořitel mědi“. Proto byl na některých maskách zpodobňován s pláty mědi na obličeji (obr. 11). Dům, ve kterém žil, byl rovněž vybudován z mědi s výjimkou sloupů a krovů, které tvořili živí lvouni (obr. 10). Legenda pravila, že Kumugwe’ho dům byl dosažitelný na kanoi, jestliže odvážlivec proplul mořskou jeskyní, ve které běsnil příliv. Takové jeskyni se říkalo „brána do podsvětí“ (obr. 9). V této legendě nacházíme spojení mezi podmořským světem a podsvětím, které nebylo dříve patrné.3)

Gonakadet, vládnoucí podmořská příšera v mytologii Tlingitů, podle legendy rozdával bohatství vybraným osobnostem a žil v mořských vírech pod útesy v ústí řeky Nass na jih od tlingitského území. Kumugwe’ žil ve svém měděném paláci, přísně střeženém nadpřirozeným ptákem Khenkho4) (obr. 13) a se svou ženou Talio (také zvanou „Žena stvořitele mědi“, Tlakwakioayokwa). Talio byla původně žena aristokratického původu, dokud ji Kumugwe’ neunesl a nepřeměnil do nadpřirozeného stavu. Kumugwe’ byl též „Pán tuleňů“ a vládl veškeré vodní zvířeně. Do ní patří i mytologičtí mořští medvědi, mořští havrani, mořští orlové atd. (obr. 13). Jeho osobními strážci byly velké chobotnice (obr. 5) a kosatky (obr. 8). Podle legend se Kumugwe’ dokázal sám přeměnit v obrovskou chobotnici nebo i ve skalisko. Říkalo se, že jeho hlava je tak veliká, že vypadá jako ostrov. A tak se jednoho dne potáplice posadila na jeho napůl ponořenou hlavu, domnívajíc se, že je to ostrov. Tak bývá často s Kumugwe’m zpodobňována i na maskách (obr. 16).

Nadpřirozené bytosti jsou často nepředvídatelné a někdy benevolentní či naopak zlovolné. Kumugwe’ většinou odměňoval statečné, kteří se odvážili navštívit jeho říši. Byl údajně schopen předvídat budoucnost a uzdravovat nemocné; ovládal příliv, odliv a bouře. Podle toho, jakou měl náladu, dokázal zvednout náhlé větry, které převracely kanoe. Jedna pověst zmiňuje, že mu obzvláště chutnaly lidské oči, které polykal jako planá jablka. Na maskách Kwakiutlů a Nuxálků je znázorněn spíš jako vodní bytost než člověk (obr. 6, 16 a na obálce). Někdy je spojován s další mořskou příšerou z bohatého panteonu nadpřirozených bytostí severozápadního pobřeží, Sisiutlem.5)

V mořských hlubinách číhaly i další příšery, které mohly škodit lidem, zejména těm, co se vydali na kanoích na moře. K nim patří například Yagis, jehož maska má sice lidské rysy (obr. 4), ale dovedl způsobit mořské bouře, vlny a nebezpečné víry. Na jeho počínání zřejmě čekal zloduch Pugwis („Divoký muž z moře“) s tváří ryby, který shromažďoval duše utopených. Jinou zlomocnou stvůrou byl Iakim, který převracel a požíral kanoe i s posádkou. Kwakiutlové též rozpoznávali obludu zvanou poeticky „Sběratel duchů utopených“, jež se mohla proměňovat na velrybu, žraloka či chobotnici a v této formě pročesávala mořské dno, aby našla utopené. Těm pak ukradla jejich duše, které mučila. Dalším pozoruhodným členem podmořské družiny byla „Divoká žena z moře“ (obr. 1 a 2). Zdá se být mořskou obdobou známé lesní divoženky Dzunukwa6) a zřejmě měla její vlastnosti, i když nevíme přesně, jaké zlé skutky páchala pod vodou. Panoptikum mořských příšer doplňovala různá mořská zvířata, jejichž masky (obr. 3) jsou vyvedeny v typickém „severozápadním stylu“ – žraloci, platýsi, tuleni, lvouni, vranky atd. Mnoho mytologických stvoření je znázorněno na maskách se symbolickými rohy, což implikovalo jejich nadpřirozený status.

Legenda o Siwidim

Podle pověstí se řadě smrtelníků podařilo navštívit Kumugwe’ho podmořskou říší. Legendy poněkud připomínají (aniž bychom implikovali jakoukoliv souvislost) cesty keltských hrdinů do podsvětí. Nejznámější je příběh mladého náčelníkova syna jménem Siwidi. Podle jedné verze byl Siwidi mladý chlapec, který příliš neposlouchal rodiče, když ho varovali, aby se nepotloukal po pláži. Poblíž pláže údajně číhala obludná chobotnice, snad sám Kumugwe’. Jednoho dne si Siwidi hrál na pláži a spláchla ho velká vlna. Náhle byl v podmořském světě. S překvapením zjistil, že je schopen dýchat i tři metry pod vodou. Podle druhé verze byl mladý Siwidi adeptem na funkci náčelníka skupiny Kwakiutlů. To vzbudilo žárlivost jeho strýce a bratrance, neboť Siwidi byl příliš mladý. Pod slibem, že se vydají na lov tuleňů, ho vylákali na neobydlený ostrov, kde jej brutálně zbili a ponechali na břehu zemřít. Jak ležel nemohoucí Siwidi na skále, náhle cítil, že ho neznámá síla vyzvedla a odvezla na dno oceánu do Kumugwe’ho říše. Možná že ho tam zavezla kouzelná kosatka („černá ryba“), jak je znázorněno na nádherném totemovém sloupu, který dnes stojí ve Stanleyově parku ve městě Vancouver v Britské Kolumbii. K podobnému závěru vede krásná dřevěná miska ve tvaru kosatky s lidskou hlavou. Hlava Siwidiho je vyřezána na její hřbetní ploutvi. Téma artefaktu naznačuje, že kosatka byla přeměněna v magickou kanoi, která dovezla mladíka do podmořské říše čili do podsvětí. Siwidi v podmořské říši zůstal několik let a Kumugwe’ ho dokonce adoptoval jako syna. Během svého pobytu se setkal s mnohými nadpřirozenými tvory. Po čase ho přepadl stesk a chtěl se z mořské říše vrátit domů. Kumugwe’ mu nejen dal mnoho darů (měď, pokrývky ap.), ale dokonce mu dal právo používat masky podmořských nadpřirozených stvoření k ceremoniím společně s písněmi a tanci. Toto privilegium se pak stalo zdrojem Siwidiho takřka čarovné moci. Celý mystický soubor (masky, tance, písně) Kwakiutlové nazývali Tlugwe (nebo Tlokwe) a stal se rodinným pokladem. Generace Siwidiho potomků ho úzkostlivě opatrovala a používala k obřadům, které znovu přehrávaly dobrodružství jejich slavného předka.7)

Obřady

Kwakiutlové konali další zimní obřad, zvaný Dhuwlaxa (nebo Dluwulaxa); jméno lze volně přeložit jako „Návrat z nebes“. Tento taneční rituál zřejmě zdědili od severních sousedů Heiltsuků,8) s kterými byli v čilém kontaktu. V představení hráli účinkující své předky, kteří podnikli obtížnou cestu do světa duchů.9) Odtud se vrátili a přinesli znalost tanců, písní a odznaky moci, které obdrželi od duchů a které se vztahovaly k určitému rituálu. Kwakiutlové používali masky podmořských nadpřirozených bytostí v obřadu, který mohl být podobný Siwidiho dobrodružstvím. Podmořský vládce Kumugwe’ v něm vyžadoval loajalitu všech podmořských tvorů. Jednou jeho podobou mohla být vranka (obr. 17) nebo jiné mořské stvoření s žábrami, šupinami či chapadly (obr. 15).

Ostatní národy severozápadního tichomořského pobřeží měly panteon nadpřirozených podmořských tvorů podobný, i když možná ne tak propracovaný jako Kwakiutlové. Například Haidové z Ostrovů královny Charlotty věřili v postavu zvanou Gaggid. Tento divoký muž byl vlastně transformovaný duch utopeného nebo člověka, který téměř umřel podchlazením po převržení kanoe na moři. Jeho osud byl neveselý. Poté, co se zbláznil, přežíval mizerným životem na plážích a v jeskyních. V pozdějším stadiu měl obličej plný zabodnutých ostnů z mořských ježků, jimiž se živil. Tlingitové znali podobného tvora. Říkali mu Kushdaka. Národ Nutků (Vesmír 93, 642, 2014/11) měl svoji podmořskou příšeru Pookmis, která chytala duše utopených a měnila je v nebezpečné duchy.

Z výčtu nadpřirozených stvoření, která se vrhala na duše utopených (Iakim, Pugwis, Sběratel duchů utopených, Gaggid, Pookmis), je patrné zaujetí osudem, jenž čekal utopené v moři. Utonutí se považovalo za nejhorší druh smrti, protože mrtvá těla obvykle zmizela v moři a nemohla být pohřbena s patřičnými obřady. Často je pak zajali mocní a zlomyslní podmořští tvorové a proměnili je v ubohé potulné duchy, kteří mohli škodit i svým bližním.

Ze všech legend domorodců severozápadního tichomořského pobřeží číší intimní znalost moře a mořských tvorů a hlavně úcta a bázeň k nemilosrdnému oceánu. Moře americkým severozápadním indiánům nejen poskytovalo obživu a umožňovalo relativně snadný způsob života, ale bylo pro ně i neustálou hrozbou. Mytologie indiánů tuto skutečnost odrážela.

Poznámky

1) Představu o vzhledu mytologických bytostí máme především z masek, které se používaly k různým obřadům. Masky skutečných a mytologických bytostí, vyrobené zejména Kwakiutly, jsou uloženy hlavně v několika kanadských muzeích. Nejbohatší sbírka je v městském muzeu v Campbell River (Britská Kolumbie), jež leží na někdejším území Kwakiutlů.

2) Měď byla na americkém Severozápadě nejviditelnějším symbolem bohatství. Původně přicházela složitým výměnným obchodem od kmenů na dalekém severu Kanady, z okolí řeky Coppermine. Později, po kontaktu s evropskými a americkými námořníky, se stala méně vzácnou a byla vyměňována za kožešiny. Měď Indiáni tepali do podoby štítů (obr. 12), které se nazývaly „měď“ (copper) a staly se symbolem bohatství indiánských náčelníků.

3) Jiné přímořské národy, jako například Keltové Velké Britanie a Irska, se také domnívaly, že podsvětí leží pod mořem a je přístupné pro vybrané jedince skrz mořské jeskyně. Na rozdíl od keltského podsvětí však podmořský svět indiánů amerického Severozápadu nebyl říší mrtvých.

4) Khenkho vypadal jako jeřáb s dlouhým, tenkým zobákem. Jako nadpřirozená bytost měl ohnivé nozdry a strašidelný vzhled. Připomínal lidožravého ptáka z obřadu Hamat’sa, který praktikovali Kwakiutlové. Byl to zimní obřad s prvky rituálního kanibalismu (viz Vesmír 96, 430, 2017/7).

5) Sisiutl (Si’seyul) byl jednou z nejmocnějších mytologických postav Kwakiutlů a ostatních domorodých národů severozápadního tichomořského pobřeží. Byl také významným heraldickým symbolem a objevuje se přednostně v umění, tancích, písních a legendách. Někdy byl též považován za strážce pokladů Kumugwe’ho. Sisiutl je obvykle znázorňován jako dvouhlavý mořský plaz s lidskou hlavou a rukama uprostřed těla (obr. 14). Střetnutí s ním mohlo být pro člověka smrtelné.

6) Dzunukwa (Divoká žena pralesa) je obří ženská příšera, která se pohybuje v lesích. Je natolik silná, že může vytrhávat stromy, má moc oživovat mrtvé; je kouzelnice, která vládne velkým bohatstvím. Jí lidské maso a často krade malé děti. K jejím vlastnostem patří ješitnost a hloupost; chytrý jedinec ji může snadno přemoci a ukrást její poklady, právě tak jako zajaté děti mohou snadno utéci z jejích spárů.

7) „Treasures of Siwidi“ (Siwidiho poklady) je jméno expozice v muzeu v Campbell River, Britská Kolumbie. Rodina Kwakiutlů, která celý soubor masek vlastnila jako dědictví, je muzeu darovala.

8) Heiltsukové (dříve zvaní Bella Bellové) byli obyvatelé středního pobřeží Britské Kolumbie a přilehlých ostrovů.

9) „Svět duchů“ může znamenat jak nebe, tak také podmořský svět synonymní s podsvětím.

Literatura

Boas F.: Kwakiutl Culture as Reflected in Mythology. Memoirs of the American Folk-Lor Society 28, New York, NY, USA 1935.

Hawthorn A.: Kwakiutl Art. University of Washington Press, Seattle, WA, USA 1988.

Jonaitis A.: From the Land of the Totem Poles. American Museum of Natural History, New York, NY & University of Washington Press, Seattle, WA, USA 1988.

Shearar C.: Understanding Northwest Coast Art. Douglas & Mac Intire, Vancouver/Toronto, Canada & University of Washington Press, Seattle, WA, USA 2000.

Wyatt G.: Mythic Beings, Spirit Art of the Northwest Coast. Douglas & McIntire, Vancouver/Toronto, Canada & University of Washington Press, Seattle, WA, USA 1999.

Wyatt G.: Spirit Faces, Contemporary Native American Masks from Northwest. Douglas & McIntire, Vancouver, BC, Canada 1995.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Stanislav Chládek

Ing. Stanislav Chládek, CSc., (*1937) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Před odchodem do USA pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Nyní žije střídavě v Michiganu a Coloradu a věnuje se svému koníčku – historii a archeologii. Podnikl již mnoho výprav do jeskyní na mayském území a do různých končin světa na mořském kajaku.
Chládek Stanislav

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné