Na velikosti záleží, alespoň při sexu

Lidová moudrost nás učí, že co se lásky týče, na velikosti nezáleží (výjimkou je velikost diamantu v zásnubním prstenu). Štíří moudrost by však mohla znít jinak. U některých štírů je totiž dosti výrazný sexuální dimorfismus ve velikosti telsonu neboli onoho bodce na konci zadečku.

Sexuální dimorfismus je obvykle omezen na nějaký konkrétní znak či vlastnost a je výsledkem sexuálního výběru. Konkrétní znak samice aktivně preferují, pokud mají možnost nežádoucího samce odmítnout; příkladem může být známý paví „ocas“. Nebo může být samec díky takovému znaku zvýhodněn při soubojích o samice – parohy u jelenů nosí jen samci a s jejich kvalitou souvisí pravděpodobnost uhájení harému. V neposlední řadě může takový sexuálně dimorfní znak napomáhat samci v oplodnění samice a přenosu dostatku spermií; existence penisu u samců řady druhů zvířat je dokladem evoluční úspěšnosti tohoto sexuálně dimorfního znaku. Samci štírů rodu Euscorpius mají větší telson než samice. S čím by tento rozdíl mohl souviset?

Telson štírů obsahuje párovou jedovou žlázu. Štíři používají telson pro injektáž jedu při lovu kořisti, velice pravděpodobně vyvinuli svou jedovatost jako adaptaci na lov kořisti na souši. Hypoteticky by tudíž objem telsonu mohl souviset s množstvím dostupné potravy. Tím však zřejmě nevysvětlíme zmíněný sexuální dimorfismus, jelikož samice jsou poněkud větší a i kvůli výživě potomstva konzumují více kořisti než samci. Štíři používají telson také na obranu před predátory, přestože někteří jsou schopni jej v sebeobraně překvapivě odhodit (viz Vesmír 95, 196, 2016/4). Ani schopnost sebeobrany se nezdá nápomocná při pochopení rozdílů mezi pohlavími; přestože kanibalismus je mezi štíry běžný, samci štírů spolu o samice nebojují.

Detailní česko-švýcarská studie anatomie telsonu štíra západoalpského (Euscorpius alpha) ukázala, v čem vlastně spočívá rozdíl mezi samci a samicemi. Zjistila, že samci mají větší a objemnější telson a v něm větší jedové žlázy. Nicméně za velikostí této žlázy u samců stojí vyšší početnost pouze jednoho konkrétního typu sekrečních buněk. Autoři se domnívají, že tyto buňky jsou zodpovědné za sekreci štířího, nedávno popsaného tzv. předjedu (pre-venom), což je substance, kterou štíři vylučují při dráždění jako první. Je totiž doloženo, že štíři mohou kontrolovat množství vyloučeného jedu a možná také jeho složení. K čemu předjed slouží? Velmi pravděpodobně má anestetické účinky – zatímco předjed kořist paralyzuje, vlastní jed ji usmrtí. Štír tímto omezuje schopnost kořisti bojovat o svůj život, a tím snižuje riziko vlastního zranění. Proč by měli mít samci více předjedu než samice? Odpověď zřejmě souvisí se sexem.

Páření štírů je velmi ošemetná záležitost. Pokud samice nemá správnou náladu, může se samci stát, že se nestane otcem, ale večeří. Je proto namístě nejdříve si opatrně ověřit, že samice je sytá, a pak ji přesvědčit o svých milostných úmyslech. Páření štírů je dosti komplikovaný rituál s celou řadou činností, jež zahrnují například masáž chelicer, držení klepet, či dokonce sexuální bodnutí. Toto „laškovné“ bodnutí je doloženo u řady druhů, nikoliv však u čeledi Buthidae, do které patří nejjedovatější druhy štírů. Čeleď Buthidae patří mezi bazální větve fylogenetického štířího stromu, a evoluce jejich jedu a jejich chování tudíž probíhala dlouho nezávisle na většině ostatních čeledí. Ostatní, méně jedovatí štíři si tudíž mohli v evoluci zaexperimentovat a pokusit se využít vlastnosti předjedu při kopulaci. Konkrétní doklady zatím chybějí, ale obecný koncensus zní, že v důsledku sexuálního bodnutí je samice povolnější. Zda za to může dočasná paralýza, či řekněme afrodiziakální účinky předjedu, není jasné, domníváme se však, že samci tuto substanci používají při páření a že větší telson souvisí s větší produkcí předjedu. Sexuální výběr tudíž zřejmě preferuje samce s vyšší schopností obloudit samici a snáze se s ní spářit. Přesto však není vhodné „neváhat a zabodávat“, náležitá předehra je důležitá i u štírů.

Sentenská L. et al., Biological Journal of the Linnean Society, 2017, DOI: 10.1093/biolinnean/blx067