Propaganda z druhé strany

Ad Vesmír 96, 632, 2017/11

[…] V článku jsou uváděny pouze negativní příklady propagandy ze strany Číny a především Ruska, bez jakékoli zmínky o charakteru propagandy druhé strany tohoto informačního, resp. dezinformačního soutěžení. Chtějí-li tím autoři sdělit, že taková „opačná“ propaganda neexistuje, či je pouhou čistou obranou na agresivitu soupeře, škodí tím vlastnímu záměru, neboť to může vést k závěru, že jejich článek je nechtěným důkazem toho, o čem se v něm píše, ale z opačného pohledu. Proto více objektivity, nestranného, pokud možno ideologií neovlivněného pohledu by takové studii prospělo, jakož i – kromě odkazu na narativ – také připomenutí souvislostí prokázaných historickou vědou.

Vysvětlení použitých pojmů má být nedílnou součástí vědeckého sdělení. V článku použitý pojem „existující globální řád“ takové objasnění včetně upřesnění, jaká část světové populace se jím řídí, vyžaduje, aby snad nebyl zaměněn za narůstající globální chaos. Za zbytečnou v populárně-vědeckém sdělení považuji narativní formulaci: „Dědic sovětského impéria dostal nukleární arzenál, schopný přivodit soudný den…“, když historie zná, jak byl tento arzenál skutečně použit proti civilnímu obyvatelstvu.

Snad jen spíše prosbou čtenáře než kritickou připomínkou je zmírnění „válečné“ terminologie, vždyť existuje např. výraz „soupeření“, který může vést k vyjasnění stanovisek a hledání kompromisů i při zachování hodnot evropské civilizace, což je jediná možnost, která existenci lidstva neohrožuje. Vždyť tato je dost ohrožována i jevy zcela nepolitickými či neideologickými.

Zbyněk Švec, Dvůr Králové nad Labem

Odpověď autorů: Termíny „existující globální řád“, „soudobé či stávající globální uspořádání“ ap. jsou v odborné, ale i populárně-vědecké literatuře často používané a do značné míry zažité. Odkazují na systém, který vznikl za druhé světové války, kdy byly vytvořeny některé z klíčových mezinárodních organizací a institucí. Namátkou lze zmínit Organizaci spojených národů, Světovou banku a Mezinárodní měnový fond a posléze i Severoatlantickou alianci a dnešní EU a její předchůdce. V období před rokem 1989 byl tento systém charakterizován soupeřením mezi USA a jejich spojenci a tzv. východním blokem v čele se SSSR. Po rozpadu východního bloku a posléze i Sovětského svazu se USA staly de facto jedinou hegemonickou velmocí v rámci systému a tuto pozici si do značné míry udržují doposud. Je ovšem nutno zmínit, že v poslední dekádě probíhá intenzivní debata o dalším vývoji globálního mocenského rozložení (viz např. Roberta Kagana, Roberta Kaplana a další), o jednotlivých faktorech, které jej destabilizují, a rovněž o roli mocností na vzestupu, jako je například Čína, Indie a v některých směrech i Rusko. To však nemění nic na skutečnosti, že dosavadní mezinárodněpolitické uspořádání a normy, které jsou (či by měly být) obecně respektovány, pocházejí z doby po druhé světové válce a že se na jejich vytváření význačnou měrou podílely Spojené státy, které jsou doposud jedním z hlavních garantů jejich existence. Je nutno rozlišovat mezi informační válkou a cílenou propagandou na straně jedné a obranou proti těmto formám válčení na straně druhé. Tato odlišnost spočívá v prvé řadě v cíli, kterého má být dosaženo – informační válka má v prvé řadě vést ke zkreslení veřejně dostupných informací, ke klamání a matení protivníka (soupeře) a v některých případech i k jeho oslabení či vnitřnímu rozvratu. Historických zkušeností s uplatňováním podobné taktiky je k dispozici řada, a nejedná se tedy o nic nového. Není proto překvapivé, že se země, které jsou podobným způsobem napadány (či jsou v ohrožení jejich spojenci a partneři) proti takovýmto útokům brání. Cíle této obrany jsou však zcela odlišné – jedná se zpravidla o vyvracení nepřesných, neúplných či zkreslených informací, v některých případech dokonce lží; a v důsledku tedy o nápravu škod, které soupeřem šířená propaganda napáchala. Další rozdíl spočívá v metodách. NATO, EU a jejich členské státy otevřeně hovoří o krocích, které v tomto směru podnikají, i o institucích, které byly pro podobný účel zřízeny (NATO STRATCOM CoE v Rize, EU Hybrid Fusion Cell, v ČR například Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra). Naopak ty státy, které rozvíjejí informační válku, podobnou činnost popírají a k propagandě, kterou různými prostředky šíří v dalších státech, se nehlásí. Na rozdíl od zemí NATO či EU tak tyto aktivity nepodléhají žádné kontrole zákonodárců, nezávislých institucí ani veřejnosti.

V poslední řadě bychom chtěli uvést, že použitou terminologii považujeme v tomto případě za výstižnou. Byť v tuto chvíli neprobíhá konvenční konflikt, tak o válce (ať již použijeme termínu informační, či dnes často využívaného slova hybridní) se nepochybně hovořit dá. Zmírnění terminologie samo o sobě bohužel na této skutečnosti nic nezmění a spíše přispěje k nepřesnému popisu podstaty jevů, které na mezinárodní scéně aktuálně sledujeme.

Martin Riegl, Jakub Landovský