Proč má hirola na kahánku?

Gracilní, osobitá a krásná východoafrická antilopa hirola (Beatragus hunteri) patří v posledních dekádách se svými klesajícími počty (méně než 500 jedinců) k nejohroženějším savcům, a to navzdory poměrně intenzivní pozornosti ochranářů. Její ochrana může působit frustrujícím dojmem, někdy se objeví i názor, že se tento zvláštní příslušník tzv. buvolců prostě rozhodl vyhynout.

Detailní sledování její aktivity a obývaného prostředí ukázalo na příčiny její neutěšené situace. Mezi léty 1985 a 2012 se v oblastech jejího výskytu neuvěřitelně rozšířily stromy (až o 250 %), což bylo způsobeno mimo jiné i úbytkem slonů a domácích kopytníků – spásačů (zebu, o 74 %). Naopak se zvedly počty domácích kopytníků – okusovačů (kozy, ovce, velbloudi, až o 330 %) a některé oblasti areálu jsou nyní sušší (stromy bývají vůči suchu odolnější), čímž přišla hirola jako spásač o možnost se plnohodnotně nakrmit. Uvažovalo se také o tom, že kvůli zarostlejšímu prostředí jsou hiroly zranitelnější ze strany predátorů, ale nová studie tento předpoklad nepotvrdila. Tyto závěry jsou v souladu s pozorováním z některých oblastí, kde se ochranáři pokoušejí stromy a keře mýtit – hiroly tu zažívají nezvykle rychlý početní nárůst. Snad se někde povede víc podpořit slony, kteří by mohli vůbec nejefektivněji omezit zalesněnou savanu ve prospěch té otevřené.

J. Appl. Ecology, Early View, DOI: 10.1111/1365-2664.12856