Unavená matka Země

Pokles světové porodnosti o pouhých 0,5 dítěte na ženu by mohl lidstvo vrátit do konce století na počet šest miliard. Naopak nárůst o 0,5 dítěte na ženu nás přivede na děsivé číslo 16 miliard. To už je počet, který Země se svými zdroji vody, energie, surovin, potravin nemůže zvládnout. Kterou cestou se vydáme?

Alan Weissman je u nás znám již jako autor velice úspěšné knihy Svět bez nás (World without us, česky 2008). V tomto myšlenkovém experimentu rozehrál hru, co by bylo, kdyby zničehonic z planety zmizel lidský druh. Jak rychle, či spíš překvapivě krátce by trvalo, než by se příroda znovu ujala vlády nad Zemí, zaplnila znovu místa, která člověk zastavěl či jinak přetvořil. Co by si vzali lidé s sebou (bez člověka by nepřežili například přešlechtění psí miláčkové). Jaké lidské výtvory by zmizely jako první a jaké by svou stopu zanechaly nejdéle.

Nakladatelství Argo a Dokořán vydaly i další Weismanovu knihu Odpočítávání s podtitulem Poslední naděje na budoucnost života na Zemi? (v originále Countdown: Our Lest, Best Hope for a Future on Earth?). Autor v ní přichází s dalším myšlenkovým experimentem, bohužel už ale ne hypotetickým. Otázka, kterou si klade tentokrát, je zcela relevantní vzhledem ke stavu světa, životního prostředí a zní: „Jak udržet svět, ve kterém budeme i my?“

Před 50 až 100 tisíci lety na Zemi žilo deset tisíc jedinců druhu Homo sapiens. V roce 1815 lidstvo dosáhlo populace ve výši jedné miliardy. Za dalších dvě stě let se tento počet zesedminásobil. I když se nenaplnily nejčernější předpovědi ze šedesátých let a populační růst se v mnoha zemích zpomalil, porodnost se snížila, setrvačností nás stále přibývá a Weisman varuje: V nejčernějším scénáři nás může být do konce století 16 miliard. Přitom je nás moc už teď. Vyčerpanost zdrojů ve všech koutech pevniny i moří, postupující klimatické změny i míra znečištění životního prostředí o tom dost hlasitě vypovídají.

A Weisman se ptá, co s tím. Putoval dva roky po více než dvaceti zemích. Ptal se odborníků na ekologii, demografii, výživu, lékařů, odborníků na plánované rodičovství, na pomoc rozvojovým zemím, církevních hodnostářů napříč světem. Hledal odpověď na otázky: Kolik lidí může žít na Zemi? Existuje přijatelný, nenásilný způsob, jak přesvědčit lidi všech kultur, náboženství, národností, kmenů a politických systémů světa, že je nutné udržet či dokonce snížit počet lidí omezením našeho rozmnožování? Jak velký ekosystém je potřebný k tomu, aby lidé nevymřeli? Kolik živočišných i rostlinných druhů může ještě vymizet, aby to nebylo pro lidstvo fatální? Jakou ekonomickou strategii zvolíme, pokud se podaří zmenšit a později ustálit populaci – ekonomiku, která dokáže prosperovat, aniž by byla závislá na neustálém růstu?

První místo, kam Weisman za odpověďmi doputoval, je Izrael, stát vybudovaný „ze vzdoru a navzdory nenávisti“ a z velké části na poušti. V kapitole Vyčerpaná země čtyř otázek líčí, jak tíživý problém zde představuje úbytek vody a nárůst populace. Ale Arabové i ortodoxní Židé charedi zde dál vedou boj přes „ženské lůno“ s jednoduchou taktikou: Rozmnožováním.

„Počet lidí, nacpaných mezi mořem a Jordánem, se do poloviny tohoto století téměř zdvojnásobí a dosáhne nejméně 21 milionů. Jejich potřeby by nedokázal uspokojit ani Ježíšův zázrak s chleby a rybami.“ Přesto se ale Weisman dočká od charedi Židovky a zároveň profesorky ekologie Rachel Ladaniové, této odpovědi: „Děti přivádí na svět Bůh. On pro ně místo najde… Nemusím nad tím uvažovat.“ Na druhou stranu se ale setkává i s jiným názorem, zde z úst mladé palestinské dívky Ayat, která žije již léta v uprchlickém táboře. Rozhodně nechce víc než dvě děti. „Všichni mí kamarádi mají plné zuby toho, že nás žije šest v jednom pokoji. A kdo si může dovolit tolik dětí? Život je drahý… Stejně do toho imámovi nic není.“

Po pouti Pákistánem, který se nyní nachází na hranici hladomoru a vyrůstají zde miliony frustrovaných mladých mužů, po cestě Indií, kde chudoba zavinila mimo jiné to, že do roku 2030 může mít tato země o pětinu více mužů než žen (kvůli potratům ženských plodů), po návštěvě vyčerpaného Thajska a tak dále se Weisman nemůže nezastavit v Číně.

Čína už si velkým hladomorem, při němž zemřelo 40 milionů lidí, prošla a růst počtu obyvatel zmírnila – díky drastické politice jednoho dítěte, která se začala uplatňovat v roce 1980. Tomuto kontroverznímu programu pod heslem „Matka Země je příliš unavená, aby uživila více dětí“, jeho vzniku a důsledkům se Weisman věnuje v kapitole Velká lidská zeď. Bez tohoto programu by bylo dnes Číňanů odhadem o dalších 400 milionů víc. I tak jsou kolem Pekingu vyschlá jezera a město bývá zahalené v jedovatém smogu, v provincii Kan-su se rozkládá prachová pánev bez stromů, Žlutá řeka je kriticky znečištěná, kvůli přehradě Žlutá soutěska bylo vystěhováno 1,3 milionu lidí, ale kolem roku 2030 by měla čínská populace dosáhnout vrcholu s počtem 1,5 miliardy a do roku 2100 by měla poklesnout znovu pod miliardu. Ale země se ocitá na prahu jiného závažného problému a důsledku „jednoho dítěte“ – populace stárne a o rodiče nemá kdo pečovat.

Problém, který už pár let řeší Japonsko, neboť jeho populace setrvale klesá (kapitola Zmenšit se a prosperovat). V roce 2006 poprvé zaznamenalo větší počet úmrtí než porodů. Do roku 2060 bude mít Japonsko znovu přibližně 86 milionů lidí, tedy počet obyvatel jako v roce 1950. Japonsko se stává laboratoří pro pokus snížit počet obyvatel planety na únosnou mez pro životní prostředí a zároveň zůstat prosperující zemí. A pro pokus stát se zemí, „kde zažijeme geriatrický mír“.

Na Weismanovy otázky rozhodně neexistují jednoduché odpovědi. Pokud vůbec existují. Cíl našeho snažení měl být podle něj tento: „Dosáhnout optimálního počtu lidí, kteří budou moci čerpat z přírodních zdrojů a recyklovat je takovým tempem, aby se stíhaly obnovovat, vytvořit tak rovnováhu s planetou, která nás bude živit.“

Weisman není naivní, a ví, že k jeho dosažení je nutné změnit zdánlivě neměnné – nevzývat věčný ekonomický růst. Tato modla už se ukázala být falešnou, ale co udělat, abychom začali fungovat na jiném principu? „Na rozdíl od hnízdících ptáků či skupinek delfínů se nespokojíme s pouhou prosperitou. Vždycky budeme chtít něco víc,“ připouští Weisman. A tak k optimistickému závěru „to půjde“ kniha rozhodně nedospívá.

Na přelidnění lidstva a hrozící katastrofu upozorňoval Paul Ehrlich ve své knize Populační bomba z roku 1968, již Weisman hojně cituje. Mnoho ekonomů Ehrlichovy pesimistické odhady a návrhy na omezení populačního růstu odmítalo či přímo odsuzovalo, namítalo, že nedostatek potravin, energie, vody a dalších zdrojů vyřeší moderní technologie. To se do jisté míry stalo. Ehrlich tehdy také nepočítal s tím, že přijde „zelená revoluce“. Norman Borlaug za ni dostal Nobelovu cenu. Však také jeho zelené biotechnologie, nové odrůdy pšenice, nová hnojiva a pesticidy zabránily hladomoru v Indii a Pákistánu. Borlaug umožnil milionům lidí jíst a žít, ale on sám už tehdy varoval: „Potýkáme se se s dvěma protichůdnými silami, kterými jsou vědecká moc výroby potravin a biologická moc lidské reprodukce.“ Vyzýval, aby „činitelé, bojující za zvýšení výroby potravin, a ti, bojující za regulaci počtu lidí“ spojili své síly.

Do jisté míry se to, alespoň v některých zemích, podařilo. Šíření myšlenky plánovaného rodičovství (a tedy různých forem antikoncepce) a dobrovolného omezení počtu dětí se potkalo s pokrokem medicíny a klesající dětskou úmrtností. Obecně se dá říci, že úspěch se dostavil tam, kde záležitost vzaly do rukou samy ženy. Dokonce třeba v Iránu. „Během posledních 25 let za závojem se počet dětí iránských žen propadl z osmi na méně než dvě.“ Tam, kde neumírají děti, kde je k dispozici antikoncepce a kde se dostává ženám vzdělání, tam ženy brzy začnou zastávat a prosazovat názor jako Ayat: „Jenom dvě.“

V Evropě zdánlivě nemusíme řešit žádné palčivé problémy jako v Izraeli, Indii nebo Číně. Míra reprodukce v některých zemích (Itálii, Španělsku) dokonce poklesla tak, že víc lidí umírá, než se rodí. Události posledních let nám však velmi silně připomínají, že se potížím chudšího, vzdáleného světa nevyhneme. Pro Evropu rovněž platí to, co v závěru své nesporně velice poutavé knihy Weisman připomíná: „Zneškodňujeme populační bombu,“ píše, „problém spotřeby jsme však ještě zneškodňovat nezačali.“