Kam se točí ulity

Jedním z nejpozoruhodnějších znaků plžů je tvarová rozmanitost jejich schránek. Ačkoli existují i plži se schránkami druhotně redukovanými, plochými nebo čepičkovitými, většina druhů se vyznačuje spirálně stočenou schránkou (ulitou). Takové druhy a jejich ulity pak rozdělujeme do dvou skupin: na pravotočivé a levotočivé, podle směru stáčení ulity v průběhu vývoje jedince. Směr stáčení nejsnáze poznáme, prohlédneme-li si schránku z horní, tj. vrcholové strany. Pokud se spirála závitů stáčí směrem od vrcholu ulity doprava po směru hodinových ručiček, jde o plže pravotočivého, pokud doleva proti směru hodinových ručiček, jde o plže levotočivého. Díváme-li se na ulitu z čelního pohledu, tedy ústím k sobě a vrcholem nahoru, bude u pravotočivých druhů směřovat ústí doprava, u levotočivých doleva.

Směr stáčení ulity je řízen jedním jediným genem a u naprosté většiny plžů jde o velmi konzervativní, druhově specifický znak. Jen zcela výjimečně, s frekvencí obvykle menší než 1 : 10 000, se v populacích setkáváme s jedinci opačně vinutými, než je pro daný druh typické. V naší přírodě lidé někdy nacházejí doleva stáčené ulity našeho největšího a typicky pravotočivého plže, hlemýždě zahradního (Helix pomatia), které se tak stávají poměrně zajímavým sběratelským kouskem (říká se mu někdy „hlemýždí král“).

Stabilita směru stáčení ulity v rámci druhu má jasný evoluční význam. Suchozemští plži jsou hermafrodité a při rozmnožování si obvykle dva jedinci vyměňují spermie. Stavba reprodukčních orgánů však neumožňuje výměnu spermií mezi jedinci opačně vinutými. V populaci, kde zcela převažuje pravotočivost, má levotočivý jedinec jen mizivou šanci najít si partnera k rozmnožování. Takový jedinec pak hyne bez zanechání potomstva a s ním mizí z populace i varianta genu pro „nesprávné“ stáčení ulity. Proto je mutace genu pro stáčení ulity pro plže velmi nevýhodná. Situace však není tak úplně jednoduchá a ve světě se výjimečně vyskytují i druhy, v jejichž populacích se stabilně nachází určité procento opačně vinutých jedinců či jejichž populace jsou zcela smíšené. Existují i teorie, že změna směru točivosti může být hnacím motorem speciace, tedy vzniku nového druhu i bez nutnosti prostorového oddělení populací. Existence smíšených pravo-levotočivých populací a jejich význam pro vznik nových druhů je však stále spíše málo probádanou záležitostí.

Pokud se vrátíme k našim plžům, zjistíme, že naprostá většina druhů je pravotočivých, a totéž platí i o plží fauně celého světa. Mezi našimi suchozemskými plži je výjimkou pouze čeleď závornatkovitých (Clausiliidae). Všechny naše druhy – a je jich 26 – jsou levotočivé (i celosvětově převažují v této čeledi levotočivé druhy). Další výjimkou jsou dva druhy rodu vrkoč (Vertigo), konkrétně vrkoč útlý (V. angustior, viz náš článek) a vrkoč lesní (V. pusilla).

Proč globálně převažuje pravotočivost, není známo. Je dost možné, že v evoluci točivosti hrála roli prostá náhoda, kdy původní společný předek plžů byl pravotočivý a levotočivost se vyvinula nezávisle v průběhu evoluce u více různých skupin.

Za praktickou zmínku také stojí, že rozdíl v pravotočivosti a levotočivosti plžů bývá obvykle opomíjen grafiky, fotografy a ilustrátory, kteří v dobré víře zrcadlově otáčejí snímky a obrázky plžů, nejčastěji tak, aby plž „lezl“ do esteticky vhodného směru. Výsledný obrázek je pak často fakticky nesprávný, protože zobrazuje druh stočený přesně naopak, než je pro něj typické.