Genetická klasika neklasicky

Na papír popsaný Mendelem a jeho významem pro biologii už padly celé lesy a po biografii Vítězslava Orla (Gregor Mendel a počátky genetiky, Academia, Praha 2003) by asi všechno další o něm beztak byly jen odvary. A tak 150. výročí prezentace Mendelových průlomových výsledků¹⁾ uctíme jinak: posvítíme si na nejvlivnější laboratorní výsledky vědy, kterou Mendel de facto založil.

Tak nějak asi uvažovali profesor Ľubomír Tomáška s kolegy z kateder genetiky a biochémie Prírodovedeckej fakulty UKo v Bratislave. Výsledkem je kniha Klasické experimenty v genetike: Na cestě k odhaleniu tajomstev dedičnosti. Obsahuje pětadvacet kapitol věnovaných hlavním experimentálním objevům v genetice od Mendela do poloviny šedesátých let 20. století (v čem je ovšem experimentální Hardyho čistě matematické potvrzení jednoduchých pravidel genetiky, mi není jasné).

Nad Klasickými experimenty mi znovu vytanulo, že ona kýžená popularizace vědy může mít dva základní významy. V širším smyslu jde o popularizaci výsledků vědy, tak se jí i všeobecně rozumí. Někdo něco objeví a my zvěstujeme veřejnosti, v čem objev spočívá, v lepším případě i z čeho vychází a jakou otevírá perspektivu. Po pravdě, to může sesmolit téměř každý redaktor za pomoci agenturních zpráv. Popularizace prvního typu připomíná sportovní zpravodajství a jeho zaměření na výsledky, nejlépe rekordy. Z takového pojetí si utahoval francouzský fyziolog Claude Bernard: „Kdesi bylo řečeno, že pravá věda se podobá horské louce, rozkošné louce plné květů, na kterou se člověk nedostane jinak, než že se vydrápe na strmé svahy a odře si nohy o úskalí a křoví. Kdybych měl navrhnout srovnání, jež by vyjadřovalo mé cítění o vědě, jejímž předmětem je život, řekl bych, že je to nádherný pokoj plný světla, do něhož se člověk nedostane jinak, než že projde dlouhou a ohavnou kuchyní.“

A právě té mnohdy „ohavné kuchyni“ se nevyhýbá popularizace druhého typu. Věda přece zdaleka neobnáší jen objevy, vynálezy, Nobelovy ceny, věda je svébytná oblast lidské činnosti, náročná a vášnivá, v tom ne nepodobná umělecké tvorbě, ale na rozdíl od ní týmovější a především objektivní („umění, to jsem já, věda, to jsme my,“ řekl Bernard); v mnohém věda připomíná kolektivní vrcholový sport (obrovská konkurence, dřina, specializace, souhra). Věda jako regulérní součást lidské kultury má svoje vlastní pravidla, morální kodex, dokonce jisté estetické normy, má svůj vnitřní život, svoji „duši“. Toto všechno by měla postihovat popularizace vědy druhého typu.