Zítra vstanu a vybuchne supernova

Světlo se v gravitačním poli hmotných těles ohýbá. Podle Einsteina kopíruje zakřivení prostoru – to prokázal už britský astronom Arthur Eddington v roce 1919. Během úplného zatmění Slunce zaznamenal posun v poloze některých hvězd oproti jejich obvyklé pozici v době, kdy jejich světlo neprochází okolo Slunce. Bylo to první experimentální ověření fyzikálních předpovědí plynoucích z obecné teorie relativity, jež byla tehdy ještě žhavou novinkou.

Gravitační dalekohled

Ohyb světla v gravitačním poli zároveň znamená, že pokud se při pohledu od nás ocitnou dva objekty přesně v zákrytu, gravitace toho bližšího může působit jako účinná čočka – světlo vzdáleného objektu se ohýbá a soustředí směrem k nám jako do ohniska čočky. Při přesném zákrytu se vzdálený objekt zobrazí jako prstenec okolo toho bližšího. Pokud seřazení objektů není úplně přesné, obrazy toho vzdálenějšího jsou vícenásobné, často vypadají jako několik oblouků obklopujících čočku.

Albert Einstein publikoval článek popisující efekt gravitační čočky v roce 1936. Vypočítal, že obraz vzdáleného objektu se vlivem gravitační čočky zesílí, avšak uvažoval pouze o gravitačním působení hvězd. A proto v závěru svého článku [1] vyslovuje jistou skepsi ohledně možnosti pozorování. Uvažuje, že světlo hvězdy v popředí by se muselo z obrazu odstranit, aby se vzdálený objekt v jeho záři neztrácel. Vypadalo to tehdy jen na teoretickou hříčku, ale myšlenka „gravitačního dalekohledu“ byla na světě. Dnes víme, že v tomto se Einstein mýlil – běžně pozorujeme efekty gravitační čočky způsobené hvězdami, a dokonce i takzvané gravitační mikročočky, jež pomáhají objevovat planety obíhající okolo cizích hvězd.