Svět dvou oceánů

Ještě v osmdesátých letech minulého století byl pro nás Titan jen oranžovou koulí, jak na úvod své loňské pražské přednášky trefně poznamenal profesor Christophe Sotin, francouzský geofyzik působící na Kalifornské technice (Caltech). Tento muž byl členem vědeckého týmu evropského přistávacího modulu Huygens, jejž v roce 2005 na povrch největšího z měsíců Saturnu dopravila americká sonda Cassini.

Přítomnost atmosféry spektroskopicky potvrdil už v roce 1944 americký astronom holandského původu Gerard Kuiper, který v ní také jako první identifikoval metan.  Díky sondě Voyager 1, jež okolo Saturnu proletěla v roce 1980, jsme věděli, že atmosféra Titanu obsahuje především dusík, že jsou v ní příměsi metanu, vodíku, stopy organických látek a také že je hustší než naše – při povrchu vytváří tlak 160 kilopascalů (na Zemi je normální tlak u hladiny moře 101 kPa) – a že v ní chybí kyslík. Až na tuto poslední „drobnost“ se tak vlastně té naší docela podobá. Později jsme objevili, že existují „infračervená okna“, která dovolí alespoň zhruba zachytit světlejší a tmavší oblasti na povrchu.

Systematický výzkum Titanu, z nějž průměr 5150 kilometrů činí druhý největší měsíc Sluneční soustavy (větší než planeta Merkur), pak začal s příchodem 21. století.