Renoirovy barvy

Kolem roku 1800 bylo malířům známo jen několik tuctů pigmentů, které se připravovaly hlavně rozemletím barevných minerálů, a to i velmi vzácných a dovážených z exotických lokalit (například modrý azurit se dříve těžil na území dnešního Afganistanu). Malíři využívali i nevelký počet přírodních organických barviv a pigmentů rostlinného i živočišného původu. Avšak od první třetiny 19. století se díky rozvoji organické chemie objevuje velké množství syntetických organických pigmentů, jež značně rozšířily palety tehdejších umělců a staly se později v malířství běžně dostupnými.

Jak to bývá, některé se příliš neosvědčily, ale mnohé z nich jsou používány dodnes. Mezitím se současně zlepšila příprava organických přírodních pigmentů (organické barvivo vysrážené na anorganický substrát), jejichž receptury byly známy již od starověku. Vznikla tak celá řada „prášků“, výjimečných intenzivními barvami, zejména červenými, růžovými a fialovými odstíny, i za použití jen velmi malého množství barviva. Pro svoji barevnou vydatnost a zářivost se staly velmi oblíbenými.

Získat správné informace o pigmentech použitých v uměleckém díle je velice důležité: restaurátoři mohou například k obnově poškozených míst zvolit odpovídající materiál, můžeme zpřesnit datování a provenienci malby a v některých případech je dokonce možné podle výskytu určitých pigmentů ověřit, zda jde o dílo pravé, nebo o falzifikát.

V dnešní době máme k dispozici mnoho analytických metod, které umějí identifikovat „klasické“ anorganické pigmenty v uměleckých dílech, ale tyto metody nedokážou zachytit přítomnost zmíněných organických barviv, a již vůbec ne je od sebe odlišit.