Je libo silnější, nebo slabší sněhovou peřinu?

Naše představa o pasivním přežívání rostlin pod sněhovou pokrývkou v dormantním stavu a bez známek života již dávno neplatí. Nově nás o tom přesvědčila studie nízkých keříků pod různě vysokou vrstvou sněhu. Ukazuje se, že mocnost sněhové pokrývky má poměrně významný vliv na fyziologické a růstové procesy rostlin, které pod ní rostou. Vysoká sněhová pokrývka obvykle dobře tepelně izoluje, zato je pod ní nedostatek světla. Kromě toho ve větší míře zamezuje uvolňování CO₂ z procesu dýchání do atmosféry. Naopak slabá vrstva sněhu tepelně moc neizoluje a důsledkem je výskyt mrazových epizod při povrchu půdy. Přitom pod slabší vrstvu sněhu se dostává více světla a koncentrace CO₂ nedosahuje vysokých hodnot.

Pro druhy citlivé na mráz je výhodné uchýlit se do míst s vysokou vrstvou sněhu, kde jsou dobře tepelně izolované. Za těchto podmínek je omezená fotosyntéza, ale probíhají respirační procesy v půdě i v rostlinách. Druhy schopné vzdorovat nízkým teplotám mohou vyzkoušet polohy s nízkou vrstvou sněhu, kam snadněji proniká světlo. Nicméně podmínky pro procesy fotosyntézy i respirace jsou nízkými teplotami zpomalovány (viz také Vesmír 87, 172, 2008/3).

Ukazuje se, že optimem pro stálezelené druhy je vrstva sněhu, která není ani příliš mocná, ani slabá. Vyšší koncentrace CO₂ a zároveň trocha pronikajícího světla pod sněhovou pokrývkou umožňuj˝í rozběhnout fotosyntézu do takové míry, že může až z 80 % kompenzovat ztráty uhlíku vzniklé respirací. O stálezelených druzích se ví, že jsou vždy připravené do „akce“. V okamžiku, kdy roztaje sníh, nemusí dlouho a s vysokými náklady budovat asimilační aparát. Nyní je navíc zřejmé, že nezahálejí ani pod sněhem.

Timo Saarinen, OIKOS, DOI: 10.1111/oik.02233