Člověk nesmí mít malé cíle

Nedávno se vrátil z Floridy, ale nikoli z dovolené. Získal prestižní seniorské Fulbrightovo-Masarykovo stipendium na tamní univerzitě, aby rozvíjel svůj výzkum struktury a funkce proteinů a zaměřil jej na léčbu lidských onemocnění. Teď už je opět doma, v Nových Hradech. Vedoucí Centra nanobiologie a strukturní biologie Mikrobiologického ústavu AV ČR, původem Němec, nyní i český občan, vědec Rüdiger Ettrich.

Obyčejně jsme svědky opačného proudu: K nám do vědy přicházejí zejména studenti z méně vyspělých zemí, naopak naši odcházejí do Německa, USA… Když se člověk setká s německým badatelem, usazeným v maličkých Nových Hradech v česko-rakouském pohraničí, vzbuzuje to zvědavost. Kde jste se tu vzal? — Narodil jsem se kousek od Stuttgartu, v oblasti vinohradů. Ale moje rodina pochází ze Sudet, z východních Čech. Po válce, po odsunu, podle toho, na jaké straně udělali při sčítání lidu v roce 1938 křížek, se její členové různě rozešli, do Saska, do Berlína, do Rakouska, část rodiny se usadila v Bádensku-Württembersku a část zůstala a žije pořád v Krkonoších. Moje babička byla Řeháková, z tátovy strany byli půl na půl a tehdy se prostě rozhodovali, zda se cítí být víc Němci, nebo Čechy.

Jako dítě jste o této rodinné historii slýchal, nebo jste neměl tušení? Vídat s příbuznými z Československa jste se asi nemohli. — U příbuzných v NDR jsem byl poprvé v roce 1987, po uvolnění, ale do Čech jsem se dostal až po sametové revoluci v devadesátých letech. Ale slýchal jsem toho dost. Jeden z mých dědečků žil hodně v minulosti, až nám s tím lezl na nervy, mluvil o minulosti v Československu, o tom, co všechno ztratil, víc než o přítomnosti, tedy o současném dění kolem něj, v Německu. Ale zároveň v nás pěstoval k bývalému domovu vztah. Bez toho by mě asi nenapadlo, že bych mohl pro magisterské studium zvolit Univerzitu Karlovu, Prahu.

Chemii jste tedy začal studovat ještě v Německu. — Specializaci chemie jsem si vybral už na gymnáziu. Maturoval jsem v roce 1989, takže jsem byl ještě poslední ročník, který musel absolvovat civilní službu v plné délce, což mimo jiné obnášelo i slib, že nebudu udržovat kontakt s příbuznými ve východním bloku a cestovat do Berlína. I civilkáři totiž byli pod brannou povinností. A já jim tehdy říkal: no, zrovna jsem se vrátil z návštěvy příbuzných, kde jsme oslavovali pád berlínské zdi. Ale zpět k mé volbě studia. Začal jsem studovat na univerzitě v Tübingenu. A po dokončení bakalářského studia jsem se rozhodl pro další studium v Praze.

To byla tehdy opravdu ­neobvyklá volba. Ze západního Německa do postkomunistického Československa. — Univerzitu jsem chtěl změnit tak jako tak, protože na té mé byla dost silná organická chemie a mě to táhlo spíš k té fyzikální. Rozhlížel jsem se v Německu, Anglii, Irsku, ale napadla mne i Praha. V devadesátých letech to lákalo, slibovalo velké dobrodružství, ale také tam byla velice slušná katedra fyzikální chemie, na níž v minulosti pracovali profesor Jaroslav Heyrovský, profesor Rudolf Brdička… Víte, že jsme se na Západě učili z velké učebnice fyzikální chemie, což byl právě německý překlad Brdičky? Takže jsem se tehdy rozhodl studovat kýžený obor „u zdroje“ a zároveň konečně lépe poznat zemi, odkud pocházím. No, a protože nás takových nebylo mnoho, bylo i poměrně jednoduché to uskutečnit.