Středomoří, místo setkávání

Přesvědčení Evropy o vlastní nadřazenosti částečně relativizuje fakt, že ve středověku evropskou kulturu obohacovala tehdy v mnohých ohledech intelektuálně vyspělejší kultura a vzdělanost islámská. Intenzivní kontakty muslimů a křesťanů zejména v oblasti Středomoří významně přispěly k následnému rozkvětu evropské renesance, na jejíchž základech stojí moderní Evropa.

V období renesance Evropa položila základy pro svou moderní kulturní identitu a zároveň vstoupila do nové fáze reflexe svého sebepojetí, v rámci níž se také formovalo její vědění nejen o sobě samé, nýbrž i o „těch ostatních“. Přestože středověká koncepce res publica christiana ztrácela na své aktuálnosti, základní sebeurčení Evropy se stále odvíjelo od její identifikace s křesťanstvím, jeho tradicí a hodnotami. Ty pak přinejmenším do doby, kdy dosáhla vůdčí pozice díky své technologické vyspělosti, sloužily jako hlavní argument pro legitimizaci přesvědčení Evropy o vlastní nadřazenosti.

Vlivem tohoto pojetí a s ohledem na požadavek systematizace a kategorizace vědění byly v našich dějinách často opomíjeny širší (mezi)kulturní souvislosti. Právě díky jejich nahlížení lze odhalit mnohé nečekané prostorové i časové spojitosti, na což apeluje Stephen Greenblatt v předmluvě k nedávno publikované knize Cultural Mobility, a Manifesto. Je skutečně možné jednoznačně určit, kde a kdy jedna historie začíná a končí?