Sinice nás přežijí

Jedovaté. Nebezpečné. Přemnožené. To je nejčastější označení sinic. Jiří Komárek však vnímá i jiné jejich vlastnosti: nesmírně přizpůsobivé, životaschopné, fascinující svým stářím na Zemi. „S toxicitou sinic se to podle mě trochu přehání. Přinejmenším u nás v Čechách máme víc otrav z hub než ze sinic,“ hájí objekt svého vědeckého zájmu světově uznávaný algolog, který ve svých 85 letech stále vědecky pracuje v Botanickém ústavu Akademie věd v Třeboni.

Zelenou řasu coby úžasnou detoxikační látku vzývají všichni „alternativci,“ na řasách si dnes pochutnávají milovníci japonské kuchyně. Nakrmit lidstvo či zvířectvo řasou – toto zadání jste vy vědci dostali již v šedesátých letech. — Tehdy se dostala do módy hromadná kultivace řas, pokusy s cílem zavést průmyslovou výrobu biomasy vznikaly po celém světě. Do řas coby potraviny budoucnosti pro lidstvo nebo alespoň krmivo pro zvířectvo se vkládaly velké naděje. I u nás se započalo s kultivací řas, zabýval se jí doktor Ivan Šetlík na nově zřízeném detašovaném pracovišti Mikrobiologického ústavu v Třeboni. Pracoval jsem tehdy spokojeně v Hydrobiologickém ústavu, ale nakonec jsem se nechal přemluvit, abych k němu do Třeboně přešel a izoloval zde nové kmeny řas, studoval jejich životní cykly a podobně. Pak jsem dokonce vedl oddělení sbírky a izolace kmenů a pracoval na výběru produkčních kmenů. No a od té doby pracuji a žiji v Třeboni.

Jak to s akcí „Řasa“ dopadlo? — Pracuje se na tom dál, ale projekt poněkud utlumilo a zbrzdilo několik okolností – například průmyslová výroba zelené hmoty se ukázala jako velmi energeticky a finančně náročná. Vyžaduje kultivační zařízení, separační jednotky, centrifugy, mnohá další zařízení, spotřebovává hodně energie, zpracování také není úplně jednoduché…

Vy jste se ale už od studií zaměřoval spíš na sinice. Tehdy se o nich moc nevědělo… — V mých začátcích bylo velmi omezené poznání celé té obrovské šíře diverzity řas i sinic, převládal názor, že jsou kosmopolitní, tedy že všechny mohou žít všude, ve všech biotopech. Již tehdy jsem o tom pochyboval, ale za své pochyby jsem byl kritizován. Dnes už víme, že naopak většina druhů řas i sinic má velmi vyhraněné ekologické nároky. Právě proto, že zejména sinice jsou organismy vývojově velmi staré, mohou mít i dosti široké areály rozšíření. Jednotlivé druhy se ale vyskytují jen ve velmi vymezených biotopech, které jim vyhovují (mořský litorál, plankton rybníků, termální prameny, slaniska a mnoho dalších). A samozřejmě existují druhy výlučně tropické nebo omezené jen na polární oblasti, ale řada je zabydlená právě v našem mírném pásmu.