Rozpory školství a vzdělávání

V příspěvku k tématu českého univerzitního školství se pokusím pojmenovat hlavní výzvy, před nimiž sektor terciárního vzdělávání stojí. Předesílám, že situaci hodnotím jak prizmatem dlouholeté osobní zkušenosti s německým, americkým, anglickým a australským univerzitním prostředím, tak očima rektora starobylé kamenné univerzity, který ipso facto inklinuje k holistickým pohledům.

České univerzity jako mezinárodní instituce

Každý rok zveřejňuje Times Higher Education žebřícek nejmezinárodnějších univerzit světa, které vesměs patří i k těm prestižním a vědecky výkonným. Jinými slovy, mezi mírou internacionalizace a kvalitou univerzity existuje sice komplikovaná, ale přímá úměra.

Nabízí se jednoduché srovnání s fotbalem. Kluby, které neúnavně shánějí zahraniční nebo alespoň přespolní posily, jsou obvykle úspěšnější než jejich konkurenti spoléhající se pouze na své odchovance. S jistou mírou nadsázky můžeme říci, že špičkové univerzity a špičkové fotbalové kluby jsou nejkosmopolitnějšími institucemi současnosti. Z tohoto pohledu je termín „národní univerzita“ škodlivý protimluv.

Škola, která je národní, nemůže být univerzitou v pravém slova smyslu, protože sázka na pouhou intelektuální kapacitu početně omezené populace Česka znamená jednosměrnou jízdenku do třetí ligy.

Skutečnost je totiž taková, že v každém populačním ročníku je procento motivovaných a poznání lačných studentů víceméně konstantní a při vysokém počtu univerzit v Česku je tak studentský a vědecký trh beznadějně přebraný.