Jaké je dnešní vzdělávání?

Vůbec si nejsem jistý, že se dnešním dětem dostává lepšího vzdělání než třeba před 50 lety. Dáte-li vyřešit abstraktní myšlenkový problém dnešnímu maturantovi a člověku, který maturoval před 50 lety, dopadne dávný maturant podle mne mnohem lépe. Ne že by dnešní mladí byli hloupější, to rozhodně ne. Chybí jim však potřebný rozhled a mnohým se ani nechce trápit mozek při nějakém uvažování. Vždyť je tak snadné si všechno „vygooglit“ a to přece stačí…

To, že 70 % populace dnes vstupuje na vysoké školy, nepovažuji rozhodně za výhru. Průměrná dnešní vysoká škola má v mnoha ohledech nižší úroveň než leckteré prvorepublikové gymnázium… Ano, špičkoví studenti jsou dnes lepší. Ale jen ti špičkový, průměr zoufale upadá. A pak je třeba si položit otázku: Jde nám o vzdělání elit, nebo běžného občana? Máme se inspirovat modelem americkým, nebo spíš třeba tím skandinávským?

RNDr. Hynek Skořepa (1975) učí na Gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Komentář v plném znění

Všude se vo lá po změně, je to moderní. Staré pořádky jsou z principu špatné, je třeba se jim vysmát a nahradit je novými, úžasnými a dokonalými. Bohužel se pak často dělá změna jen pro tu změnu a nic to neřeší, případně to napáchá i nějaké škody. Nejsem proti změnám, pokud jsou něčím podstatné a přinášejí něco dobrého. Současně ale volám po tradici tam, kde se něco osvědčilo a funguje to. Měli bychom stavět na metodách osvědčených generacemi a přizpůsobovat jej postupně a s rozvahou.

David Kománek

Komentář v plném znění

Podepsal bych se pod každou myšlenku eseje kolegy Konvalinky. Jako absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v podstatě patřím mezi onu slavnou skupinu „nezaměstnaných a nepotřebných“ kulturních antropologů, ale pokud je mi známo, tak nikdo z mých bývalých spolužáků nezaměstnaný není.

Jako stát potřebujeme zvyšovat kvalitu vzdělávání na všech úrovních, ale samotné nahánění dětí do učňovského školství naše problémy opravdu nevyřeší. Dodal bych ještě jednu myšlenku, kterou považuji za důležitou. Vysokoškolské studium by nemělo přinášet jen praktické schopnosti a znalosti, které se dají prodat na trhu práce, ale i širší rozhled a pochopení souvislostí mnoha jevů v naší době. Dovolím si tvrdit, že pro mnoho studentů je vysoká škola v podstatě posledním obdobím v životě, kdy mají čas (a dokonce jsou nuceni) uvažovat o souvislostech mnoha jevů a kriticky přemýšlet o své práci i o společnosti. Zvláště v případě studentů ekonomických fakult, jako je moje pracoviště, se v praktickém pracovním životě budou orientovat asi spíše na krátkodobé výkony a plnění zadaných dílčích cílů.

Jan Vávra, Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity.

Jsem ročník 1930, dnes už prababička, základní vzdělání jsem získala za předválečné republiky, středoškolské za protektorátu, vysokoškolské za komunismu, zažila jsem tedy proměny školství v několika politických systémech.

Žádná z úvah o školství a žácích nebrala v úvahu HISTORII našeho školství. Měli bychom se zamyslet, jakou ranou pro vzdělání u nás bylo zavření vysokých škol za protektorátu a brzy nato selektivní výběr vhodných pedagogů i studentů na střední i vysoké školství za komunismu. Což trvalo 40 let, čili dvě plné generace. Obě období způsobila především katastrofální pokles etiky: lhát, předstírat či dokonce dehonestovat schopnější byly často způsoby nejen jak profitovat, ale v mnoha případech jak vůbec přežít. Jaký byl výběr pedagogů po r. 1948? Kolik pedagogů budovalo svou kariéru na příslušnosti a lojalitě ke KSČ? Jakou mládež pak mohli zformovat? Navíc: jakou generaci dalších pedagogů mohli vychovat? Styk se zahraniční literaturou, vědci a světovým vývojem vědy byl za protektorátu omezen na prameny a zdroje německé, za komunismu na ruské, příp. povolené v rámci RVHP… Věda a její rozvoj byl podřízen vládnoucí ideologii, např. genetika byla nežádoucí pro výuku i studium a Mendel byl zakázaný…

Za poslední čtvrtstoletí stav naší vědy a poznatků rychle dohání manko, ale nejde jen o znalosti žáka pro úspěch u maturity, ale o celou osobnost člověka. Na utváření pedagogů i rodičů pro budování celé osobnosti dítěte je však třeba víc generací, aspoň dvě, ne-li tři. A pokud možno bez politických změn a válek…

Ing. Jarmila Veronika Pospíšilová – Šteflová