Odhození zbraní jako obrana proti útočníkovi

Proti predátorům se mohou živočichové bránit různými způsoby. Většinou se snaží nepříteli ztratit z očí, vypadat nepoživatelně či dokonce predátora od jeho záměru odradit tím, že vypadají nechutně, či nebezpečně. Ač nás stará lidová moudrost učí, že nejlepší obrana je útok, na ten dochází zřídka. Jedna z bizarních strategií (alespoň z pohledu člověka) je autotomie, která představuje aktivní odvržení části těla. Tato část potom odvede pozornost predátora a napadená oběť má větší šanci se z místa vytratit.

Kterou část lze odhodit? Určitě by to mělo být něco, bez čeho se živočich dokáže obejít, něco, co mu neznemožní další život a příliš mu nesníží šanci na rozmnožení se. Takovými strukturami jsou většinou nohy – když jste strašník a noh máte třicet, bez několika se obejdete; podobně sekáč ztrátu jedné dvou končetin příliš neželí. Někteří obratlovci (např. ještěři či hlodavci) poměrně bezstarostně odhazují ocas. Takové odlomení je přitom aktivně řízeno původním majitelem končetiny či ocasu a o poškození se postarají specifické fyziologické mechanismy, které omezí ztrátu krve i infekci a urychlí hojení rány.