Sexuální revoluce v Americe

Pitirim Sorokin (1889–1968) byl ruský sociolog, který byl během ruské revoluce odsouzen k smrti, ale později osvobozen. Pobýval jeden čas v Praze a zacházel k T. G. Masarykovi, ale pak odjel do USA, kde se zejména proslavil založením katedry sociologie na Harvardově univerzitě. Jeho celoživotním tématem byla proměna světa. Nevěřil optimistům, kteří se domnívali, že velké krize 20. století byly opravitelnými chybami v soustrojí pokroku. Na druhou stranu se ostře postavil i proti hlasatelům konce, které tehdy reprezentoval Oswald Sprengler a jeho mohutné dílo o úpadku zá­ padní civilizace. Pokřik tehdejších žurnalistů o konci světa považuje za směšný.

I dnes je nejběžnější námitkou proti studiu kolapsů různých civilizací, že se o těchto tématech hovoří již od konce 19. století a přesto se nic hrozivého neděje. Jenže z pohledů budoucích historiků možná obě světové války splynou v jeden logický konflikt a my se budeme na období mezi rokem dejme tomu 1890 a současností dívat jako na jednu epochu, ve které bylo možné cítit a popsat krizi 21. století již o celá desetiletí dřív.

Sorokin a jeho žáci pracovali s obrovský­ mi soubory dat – přečetli například celou Encyclopædii Britannicu a sledovali, kolik bylo v různých desetiletích technických, právních či teologických objevů. Podobně analyzovali témata víc než 100 tisíců obrazů různých epoch. Sorokin pak navrhl (česky např. v knize Krize našeho věku, 1948), že žijeme v „jednom z nejepochálnějších okamžiků lidských dějin, v němž upadá jedna ze základních forem kultury a společnosti a objevují se první náznaky formy nové“. Domnívá se, že přechod např. od monarchie k demokracii není ani zdaleka tak revoluční, jako změna, která nás čeká.

Sorokin vnímá 20. století jako počátek konce šest století trvající kultury smyslů, která opět musí přejít do nějaké duchovněj­ ší formy. Dlouho před 2. světovou válkou popisoval, jak jsou tato období doprovázena sociálními turbulencemi. Jeho díla mívají typicky stovky stran, takže orientace v nich je obtížná. Přesto se zdá, že jednu z nejzajímavějších analýz dnešní doby podal v poměrně útlém svazku Sexuální revoluce v Americe (1956). Je to kniha tak aktuální, že její čtenáři se opakovaně musí dívat na datum vydání, aby se ubezpečili, že nejde o dílo těchto let.

Sorokin popisuje ničivé dopady této optimistické doby, jako je snižující se porodnost, obrovská záplava erotických motivů ve filmech a knihách, pře-sexualizaci celé společnosti, ale rovněž zvyšující se rozvodovost a růst depresí i u mladých lidí. Píše, že sexualita se stala hlavním tématem života a přitom se neustále posouvají hranice toho, co dřív bylo normální, takže hrdinové moderní doby jsou vždy trochu nemocní či dokonce zvrácení. Nejedná se zde o nějakou moralistní kritiku doby, ale o poměrně vážné konstatování, že pokud větší část své energie věnujete požitkům, tak jí méně zbude na kreativitu. Určitě bylo hodně umělců, kteří vedli nevyrovnané erotické životy jako třeba Puškin nebo Chopin, ale větší díl kultury byla vždy vytvářena systematickými tvůrci typu J. S. Bacha.

Něco podobného platí pro celé civilizace. Úpadková období babylonské, perské, makedonské, mongolské, řecké, římské, ptolemajovské civilizace byla doprovázena jak rozvolněním morálky, tak úpadkem tvořivého „elánu“. Totéž se stalo koncem italské renesance, dokud jak rekatolizace tak asketické formy protestanství tento proces nezastavily.

Podstatné přitom je, že úpadek kreativity se projevuje až v dalších generacích, protože zpočátku ještě trvá atmosféra tradiční disciplíny i dřívější vzory. Postupně však generaci po generaci vzrůstá touha „užít si“, která jde proti touze něco vytvořit. Volnější svazky mezi pohlavími mají, jak historie víckrát ukázala, jeden důležitý dopad – rodí se méně dětí. Dítě je totiž zodpovědnost. Sorokin tento trend ukazuje na šlechtických rodinách s dobře dokumentovanými životopisy. Typické je, že tyto rodiny byly celá staletí svázány poměrně tuhými předpisy, ale v okamžiku, kdy se věnovaly požitkářství, tak během jednoho století mnohé z nich vymřely. I v tomto případě Sorokin pracuje s velkým počtem případů z Anglie, Německa, Ruska a Švédska.

Dochází pak k tomu, že společnost stárne. Starší lidé sice mají zkušenosti, ty ale nemohou nahradit sílu mladých generací. Stárnutí má proto zničující dopad na ekonomickou, uměleckou i vojenskou sílu celé společnosti. Takový národ, jak Sorokin píše, se začíná pohybovat ke svému kreativnímu konci. Lidé to prožívají jako vnitřní zmatek plný různých napětí, a proto roste počet psychických nemocí. Naštěstí zde funguje „zákon polarizace“, podle kterého se většinová společnost sice stále víc propadá do chaosu a nemocí, ale menší část populace vnímá, že to je slepá cesta a rozhodne se vést odlišný život.

Není divu, že s těmito názory nebyl Sorokin příliš populární ani ve své (s vý­ jimkou konce 2. světové války), ani v naší době, protože kladl důraz na téměř viktoriánskou sebekázeň a ukazoval druhou stranu hedonismu, jehož plody dozrávají až v dalších generacích. Myslím, že i náš nezodpovědný vztah k oxidu uhličitému má svůj původ v „sexuální revoluci v Americe“ a že dlouhodobou klimatickou situaci příliš nezmění žádná technologická novinka ani Pařížská konference (i když díky za ně!), ale jiný vztah ke světu, který se začal pozvolně rodit ve zmatcích doby již někdy ve dvacá­ tých letech minulého století.