Islám v proudu času

Po konci studené války bylo třeba najít a definovat nový obraz světa. Na přelomu tisíciletí proto vypracovali britští odborníci, kteří studovali vhodné strategie pro dobré vztahy v multikulturním prostředí Británie a Evropy, zevrubnou zprávu o rozevírajícím se vějíři pohledů na islám.

Rozlišili názory uzavřené, založené na předsudcích a nepoučeně jednostranné, a oproti nim názory otevřené. Prvou skupinu spolu s navazujícími nevlídnými postoji označili tehdy se šířícím termínem islamofobie. Doporučili nepodléhat předsudkům a držet se v úsudcích a chování otevřených názorů.

Analýza vypracovaná Komisí pro britské muslimy navrhla tehdy osm témat rozlišování. Hned na prvním místě rozlišuje pohled na islám jako na monolitický a staticky nehybný blok oproti otevřenému názoru, který rozpoznává značné vnitřní rozdíly, diskuse a vývoj. Oba rozdílné pohledy spolu soupeří napříč dějinami islámu až dodnes.

Strnulá nehybnost?

Představu strnulé nehybnosti orientálních společností vytkl západnímu diskursu, literatuře a postojům důrazně a nepřehlédnutelně již Edward Said ve svém vlivném Orientalismu (1978, česky 2008). Nesmlouvavou kritikou napadl uměle vytvořený a účelově živený protiklad mezi racionálním Západem a zaostávajícím exotickým Východem, který měl sloužit koloniální nadvládě nad tímto snad romanticky zajímavým, ale civilizačně druhořadým světem.

K samozřejmým složkám západního konstruktu Orientu patří představa o islámu jako trvalém retardačním faktoru, zasahujícím všechny stránky života lidí. Said i kritika jeho pohledu, který ze svého úhlu také zjednodušuje, patří již do intelektuálních dějin. Jenže v rostoucím napětí naší doby vyvstal nový paušalizující konstrukt deformující obraz světa islámu, rozpolceného dnes výraznou polarizací a navazujícími krvavými konflikty, ve prospěch jediné negativní verze.

Za této situace dnešní historikové – jako příklad uveďme Carole Hillenbrandovou a její Islam, A New Historical Introduction, 2015 – chápou, jak je potřebné ukazovat na diverzitu myšlenek a proudů v dějinách muslimských zemí a jejich vzdělanosti.

Původ střetu sunnitů a šíitů

Islám a společenství jeho věřících se podle vlastního narativu posvěceného tradicí rodily v měnících se podmínkách: z pronásledované skupiny v Mekce se po hidžře (622) ustavila obec v Medíně, která se silou prosadila v celé Arábii. Změny se zřetelně odrážejí v Koránu, který podle muslimské víry postupně svému Poslu sesílal Bůh. Zatímco v mekkánských súrách zní silně nadčasový náboženský apel s náznakem možného brzkého konce a účtování, medínské přinášejí již pokyny k aktuálním otázkám uspořádání rodiny a obce.

Společná náboženská víra v jediného Boha, opřená o jeho přímá slova sesílaná v rodném jazyce Arabů, měla vést k jejich sjednocení, k překonání svárů mezi kmeny a klany a ke společnému politickému a kulturnímu vzestupu. Vojenské úspěchy, dobytí rozsáhlých území a vznik mocné říše potvrzovaly v očích mnohých, že přijali pravou víru, kráčejí správnou cestou a mají právo a vlastně úkol šířit islám spolu se svou mocí jako univerzální poselství.