Minulost horských smrčin Šumavy

Jakým způso bem a v jakém počtu stromy v lese odumírají? To je zásadní otázka nejen pro lidské pozorovatele a hospodáře, ale i pro život samotného lesa. V přirozených lesích umírají stromy různě: vlivem vichřic, požárů, hmyzu nebo houbových patogenů. Odumření většího či menšího množství stromů v lese označujeme jako disturbanci neboli narušení. Disturbance jsou hlavním hnacím motorem dynamiky lesa a rozhodují o tom, jak bude les vypadat, např. jak velké a jak staré stromy v něm budou růst, jaké druhy dřevin se uplatní či do jaké míry bude porost strukturně heterogenní. Narušení působí destruktivně, ale i konstruktivně, neboť vytváří prostor pro růst mladých stromků a pro život velkého množství dalších organismů. Proto je zásadní porozumět tomu, jaká narušení se v lese vyskytují přirozeně.

V lesích centrální Šumavy se začalo systematicky hospodařit poměrně pozdě, až v druhé polovině 19. století. Od té doby existují lesní hospodářské plány, které shrnují věk a druhové složení lesa. Z těchto map lze vyvodit, že část současných porostů vznikla před začátkem systematického hospodaření. Přesto (zřejmě částečně pod vlivem díla spisovatele Karla Klostermanna)¹⁾ se o šumavských lesích často mluví jako o nepůvodních smrkových monokulturách vysázených koncem 19. století. Tyto lesy údajně nejsou schopny samostatného vývoje, protože ztratily svou přirozenou odolnost vůči narušení a rychle se rozpadají.