Takový dobrák!

Koukněte na ty dva. To je ten náš soused, takový sympatický člověk. Ale ta jeho žena, to je taková fúrie. A má takové divné oči. Tenhle týden se po mně tak podívala, až mne z toho zamrazilo!

Ukazovací zájmena jsou nedílnou součástí našeho vyjadřování a jejich hojné užívání, i známé nechvalné nadužívání, je příznačné zvláště pro mluvenou češtinu, která jich má k dispozici pěknou řádku, namátkou: ten, tento, tenhle, tamten, tamhleten; takový, takovýhle či onen; a v neformální komunikaci najdeme mnoho jejich nejrůznějších variant: tuhlecten, tamdleten, tadydleten aj. Jak jejich jméno napovídá, pomocí těchto zájmen obvykle v reálných situacích „ukazujeme“ na blízké i vzdálenější osoby a věci, které tak vytýkáme z množiny stejných prvků: Podívej, tamhleten člověk je náš soused! Nebo těmito zájmeny na osoby, věci, jevy „odkazujeme“ v případech, kdy o nich byla či bude řeč nebo pokud se vyrozumívají ze souvislostí: Pamatujete si na toho souseda? Jak má tu zlou ženu.

Ukazovací zájmena však svým názvem trochu klamou, jelikož zejména v neformálním vyjadřování neslouží pouze k ukazování či odkazování. Aniž bychom si to uvědomovali, běžně je v mluvené češtině užíváme pro určité zdůraznění, intenzifikaci sdělení. Řekneme-li o někom, že je takový sympaťák, nebo naopak taková fúrie, „neukazujeme“ na dotyčné, ale upozorňujeme na jejich velkou dobrosrdečnost či nadměrnou nepřívětivost. Ani ve větě To sluníčko ale dnes hřeje! „neukazujeme“ na jedno slunce z mnoha, ale zdůrazňujeme příjemný pocit ze slunečního tepla.

Ukazovací zájmena kupodivu užíváme i k popisu, a to v případech, kdy chceme něco k něčemu připodobnit: Co to máš? – Ale, takovou krabičku. V uvedené větě opět „neukazujeme“, spíše identifikujeme věc v rámci určité specifické třídy předmětů. Naopak v případech, kdy mluvčí nedokáže nějakou věc, jev blíže popsat, vnáší ukazovací zájmeno do výpovědi jistou neurčitost: Má takové divné oči. Jelikož jsou ukazovací zájmena řazena mezi „určitá“, je tento význam vlastně proti jejich povaze.