Odkud se bere zvířecí personalita?

Ačkoliv je studium zvířecí personality velmi módní v posledních dvaceti letech, studií zaměřených na bezobratlé je stále poměrně málo. Soudobé výzkumy jsou však mnohem sofistikovanější – obvykle dobře naplánované s cílem odhalit nejen pouze případnou existenci personality u modelového druhu, ale také její širší souvislosti. Definice zvířecí personality postupně vykrystalizovala v předpoklad tří aspektů chování jedinců daného druhu – musejí existovat rozdíly v chování mezi jedinci a tyto musejí být stabilní mezi situacemi a v průběhu času. Pokud se nějaký rys chování podaří prokázat v různých situacích a je opakovaně doložitelný, lze jej prohlásit za doklad personality. Příkladem je třeba míra aktivity v průběhu dne a noci, míra aktivity v přítomnosti a bez přítomnosti predátora a podobně. Časový aspekt je poněkud komplikovanější – obvykle se studuje v krátkých intervalech, jež dosahují dnů či týdnů, žádoucí by však bylo, kdyby se stabilní rys chování udržel v průběhu života jedince.

Odkud se však bere udržovaná variabilita v chování, tj. jednotlivé personality studovaných druhů? Jedna z hypotéz předpokládá, že za tím stojí rozdílné aspekty chování, jež zvyšují fitness zvířete. Je-li mezi těmito aspekty nějaký trade-off, mohou se pomyslné nůžky rozevírat a vyšší fitness mají pak jedinci s odlišnějšími typy chování než jedinci s chováním průměrným. Tuto teorii nově potvrdily finské výzkumnice na mořských stejnonožcích Idotea balthica. Nalovily si je na pobřeží a zjišťovaly míru jejich aktivity v čisté vodě a po přidání vody z akvárií s okouny – jejich predátory. Tato pozorování opakovaly několikrát na podzim, pak stejnonožce nechaly přezimovat a zopakovaly pozorování opět na jaře.