Můj soused vlk

Třetinu evropského kontinentu obývají velcí predátoři. Spatřit vlka, medvěda, rysa nebo rosomáka nemusí tedy být tak vzácné, jak to je v obecném povědomí zakotveno. Kvůli obrovským teritoriálním nárokům se totiž dlouho předpokládalo, že velkým predátorům zvoní v Evropě hrana. Dostatečně velké oblasti divočiny si fragmentovaný a nejhustěji osídlený kontinent nemohl dovolit. O to překvapivější bylo zjištění, že ve všech zemích kontinentální Evropy vyjma Beneluxu a Dánska dochází k reprodukci alespoň jednoho ze zmíněných druhů a současně jsou jejich populace v 21. století buď stabilní, nebo dokonce rostoucí (navíc Rusko, Bělorusko a Ukrajina nebyly do výzkumu zahrnuty!). Nejtolerantnější se k lidské přítomnosti ukázal být vlk. Koneckonců se jej také jako jediného z velké čtyřky podařilo domestikovat. Pro management je však důležité i rozpoznání tzv. hot spots, za něž jsou považovány Fenoskandie, jihovýchodní Evropa (Karpaty, Dinaridy, Balkán) a Pobaltí, kde se překrývají teritoria alespoň tří z šelem. Evropa je tak jedním z mála následováníhodných příkladů koexistence těchto šelem s člověkem. Za jeden z důvodů úspěšného soužití považují vědci mezinárodní koordinaci ochrany, tedy schopnost domluvit se. V tom se Evropané bezesporu dostali nejdále, byť důvodem nebylo ani tak zachránit šelmy, jako spíš nerozpoutat další válku. Mimoděk tuto schopnost potvrdili i autoři studie, jichž na manuskriptu spolupracovalo 76 napříč celým kontinentem. (Science 346, 1517–1519, 2014)