Aby se kamínky nevydrolily

Věda se vyvíjí v rámci určitých vzorců myšlení, takzvaných paradigmat, která se vždy po nějaké době mění. V minulém čísle (Vesmír 94, 136, 2015/3) bylo pojednáno o významných objevech v genetice, jež způsobily změnu paradigmatu a vedly k evolučnímu myšlení označovanému jako postneodarwinismus. Protože součástí paradigmatu jsou podle jeho definice (v duchu koncepce Thomase Kuhna) i postoje a metody práce vědců, pozastavme se v pár poznámkách u některých charakteristických rysů práce dnešních vědců.

Poznámka první – zátěž byrokracie

Balvanem na nohách dnešní vědy je byrokracie. Ta tam je doba vědců, kteří bádali pouze pro své potěšení, třebaže jejich materiální podmínky často bývaly obtížné. Dnešní vědec je součástí stále rychleji se točícího kolotoče žádostí o granty, publikování výsledků, hlášení výsledků agenturám i nadřízeným, pravidelných evaluací i ročních zpráv ústavů, výkazů práce (pro něž se ujalo krásné označení „tajmšít“), kde musí být uvedeno, co vědec který den dělal a s kým se sešel; ba dokonce musí schůzky dokumentovat fotograficky. Navíc opakovaně bojuje s recenzenty ve vědeckých časopisech, je předmětem nejrůznějších scientometrických analýz. Čas vědce je stále fragmentovanější a možnost ponořit se do nějakého problému na dlouhé hodiny či dny je dnes již těžko realizovatelným snem. Kdoví, jak by dnes přežili mnich Gregor Mendel či šlechtic Charles Darwin…