Historie zbožnosti

O „historii zbožnosti“ jsem napsal knížku Člověk a náboženství (Portál 2004) a zde mohu jen připomenout pár důležitých bodů. Nejstarší známkou vztahu k něčemu, co lidský život přesahuje, jsou zřejmě pohřby: zemřelým se dávaly do hrobu květiny a dary, jako kdyby nějak žil dál. Druhým prastarým jevem jsou slavnosti a svátky, kdy si lidé společně připomínají minulé a myslí i na budoucí. Neznáme kulturu, kde by obojí úplně chybělo.

To, co nás přesahuje, si lidé patrně nejdřív ztotožňovali s přírodou, z níž člověk žije. Později se objevuje jakési zosobnění zvláštních jevů (Slunce, Měsíc, blesk, duha, pramen atd.), přistupují vyprávění, která mají vyložit záhady života a poměr člověka ke světu, který ho živí. S postupující schopností reflexe si lidé toto přesahující představují víc a víc jako osoby: zvířecí podoby božstev nahrazují lidské postavy, bohové, kteří jednají a mluví. Židovství se soustřeďuje na „zjevení Boží“, kde se člověk přímo dozvídá, jak má žít a na co se může těšit. Křesťanství přidalo osobní setkání s Ježíšem jako „vtěleným Bohem“ a individuální naději pro každého jako povzbuzení a podporu v těžkostech života a smrti.

Jenže náboženství nejsou jen představy: vzniká totiž z pochopení, že život a svět rozhodně nejsou nic samozřejmého. Zbožní lidé je vnímají jako dary a pokoušejí se na ně odpovědět: děkovat za ně a prosit o pokračování. I když o lidském organismu, jeho vzniku a dospívání toho dnes hodně víme, vnímavější člověk nemůže přehlédnout, že nově narozené dítě si nemohl sám vyrobit, a cítí je jako dar. Nejenom svůj život, ale také štěstí, lásku nebo děti chápe jako něco, co dostal a dostává. Ostatně o to může kdykoli také přijít. Podobně jako svět a přírodu, z nichž žije, to všechno „dostává zadarmo“. Protože to přebírá od starších generací, není tak docela „majitel“, ale spíš dědic a správce, který to všechno ovšem užívá, ale má se o to starat a předávat dál. Aby se život rozvíjel a kvetl i po jeho smrti.

O tom, jak naši dávní předkové chápali své bohy, svědčí původ slova „bůh“. Ve slovanských jazycích souvisí se slovem „bohatý“, což ovšem ve starých společnostech neznamenalo „majetný“, nýbrž „štědrý“. Podle V. Machka pochází slovanské bog ze sanskrtského bhága, štědrý, dávající, a „bohatý“ je ten, kdo se mu v tom podobá. Podobně je tomu v latině, kde slovo deus (bůh) souvisí s dives (bohatý) a pochází ze sanskrtského div- nebo diu-, což znamená „zářící“.

Náboženství je tak neobyčejně silná vazba, která se člověka týká v samém jeho bytí, a je tudíž také náchylné k různým zhoubným deviacím, jako je současný „islámský“ terorismus. Vyspělejší společnosti, které se od počátku legitimovaly nábožensky, se proto snažily náboženské projevy různě regulovat, organizovat a svěřovat je institucím. Tím se náboženství mohlo kultivovat, mohlo být ale také zneužíváno k mocenským účelům. Proto je důležitá i kritika náboženství, jak ji známe už od starověku. Moderní společnosti západního typu se rozhodly náboženství od moci radikálně oddělit a vytlačují je z veřejného prostoru. Ani to ovšem není bez rizika: bez náboženských vztahů se těžko hledá, o co by se mohly opřít nezbytný společenský řád a disciplína, běžná každodenní poctivost, pravdomluvnost nebo solidarita. A pokud se náboženství nahradí národní nebo státní ideologií, která je v rukou moci, mohou být důsledky ještě horší.

Ptáte se, co z toho mohou vysvětlit neurovědy. Ty zkoumají empiricky prokazatelné vlastnosti našeho organismu a procesy, které se v něm dají pozorovat. Ze samé definice vědy se ale musí omezit na to, co se dá opakovaně zjistit a změřit: právě v tom je jejich síla. Mohou tak ukazovat, jak jsou vědomé pochody závislé na svých hmotných substrátech, jak se dají farmaceuticky ovlivnit a podobně. Jejich lidský význam a smysl, který měřitelný není, přírodní věda zkoumat – a tedy ani vysvětlit – zřejmě nemůže. Ostatně právě díky tomu může i vědec žít a myslet jako svobodná lidská osoba.