Drsná jízda do budoucnosti

V polovině dubna skončila v londýnském Muzeu vědy výstava s názvem Odemknutý Lovelock: vědec, vynálezce, samorost. Představovala Lovelockův život, vynálezy i objevy, které ho vedly k formulování teorie Gaia. K vidění byly předměty z jeho vlastní laboratoře, zápisky či podomácku vyrobený plynový chromatograf. Svědčí to o úctě, kterou Británie k Lovelockovi chová. On sám ve svých 94 letech vydal v loňském roce další knihu: Divokou jízdu do budoucnosti, třetí z knih o osudu Země, třetí sudičku o Gaie za posledních deset let.

První sudička (Gaia vrací úder, 2006, český překlad 2008) byla mstivá a upozorňovala, že si nás, lidstvo, Gaia nemusí ponechat. Druhá si přisadila posledním varováním (Mizející tvář Gaii, 2009, český překlad 2012). Třetí neblahá proroctví svých předchůdkyň dále neakcentuje, ale naopak zmírňuje. Lovelock přiznává, že se ve svých předpovědích blížící se klimatické katastrofy – nevratného přechodu do horkého stavu – mýlil. Klimatické změny nepostupují tak rychle, jak předpokládal. Dřívější zprávy IPCC, které v druhé knize kritizoval pro jejich umírněnost, dnes vnímá jako nadsazené zejména v propočtech zvýšení teploty. Konstatuje, že se nechal strhnout celkově alarmující atmosférou první dekády 21. století, kdy vyšly knihy jako Měníme podnebí Tima Flanneryho (recenze viz Vesmír 87, 491, 2008/7) a Nepohodlná pravda Ala Gora. Mimochodem tímto svým názorem se netajil už v roce 2012, kdy u nás právě vycházel překlad druhé varující knihy.

Jak Lovelock změnu svého názoru vysvětluje? Zdůrazňuje, že klimatický systém Země je mnohem složitější, než jsme si na konci 20. století mysleli. Například je stále velkou neznámou, co všechno dělá oceán, který pohlcuje 1000–3000krát více tepla než atmosféra a povrch pevnin. Hlavní výtka vůči klimatickým predikcím z předchozích knih zůstává. Modely nepočítají s biosférou. Nejen člověk, ale také ostatní druhy zasahují. „Vědci stále opomíjejí fakt, že atmosféra je vyjma méně než 1 % vzácných plynů buď přímým produktem organismů, nebo je jimi ve velkém zpracovávána… Dokud tvůrci klimatických modelů nezahrnou Gainu schopnost reagovat biologicky na fyzikální a chemické změny, nebudou tyto modely v ničem reprezentovat Zemi.“ (Lovelock 2014, 92, 95) Podle Lovelocka se o modelování počítající s organismy jako s aktivními hráči pokouší pouze jedno pracoviště, Hadleyho centrum pro klimatickou změnu v britském Exeteru, 50 mil od jeho bydliště.

Hlavním a novým motivem prolínajícím celou knihou je vynalézavost. Vynález parního stroje vnímá Lovelock jako klíčový moment, vstupní událost do antropocénu, období v historii planety, kdy hlavní utvářející roli hraje člověk. Datuje ji do roku 1712 a umisťuje do svého domovského Devonu, kde anglický kovář, výrobce nástrojů a obchodník se železem Thomas Newcomen navrhl první použitelný atmosférický parní stroj, který pumpoval vodu z dolu. Tímto aktem byl podle Lovelocka odstartován nový evoluční proces milionkrát rychlejší než darwinovská evoluce přírodním výběrem, vývoj lidských výtvorů. Naše inovativnost je v něm poháněna energií fosilních paliv. Zrychlená evoluce informačně založené kultury.

Zatímco v minulé knize byl člověk nejurputnějším predátorem, nyní je nejrychlejším vynálezcem, což je současně důvodem stávajících problémů i nadějí do budoucnosti. Ta se totiž nemusí odehrávat jen v mantinelech života založeného na uhlíku. Lovelock navrhuje pokoušet se o symbiogenezi s elektronikou jako o přechodné stadium na cestě k nějaké formě elektronického života, bujícího při vyšších teplotách, než vůbec uhlíkový život snese. K takovým spojením už vlastně dochází například voperováním kardiostimulátoru. Symbiogenezí před 2,2 miliardy let vznikla eukaryotická buňka, z níž pak vzešel veškerý mnohobuněčný život. Naše budoucí symbiogeneze s čipy by mohla být stejně plodná. Lovelock tak vstupuje mnohokrát do hájemství science-fiction.

Nezřídka se také projevuje rozpor v úloze člověka na Zemi, který se objevoval i v předchozích knihách. Jsme jen jedním z mnoha druhů, nebo jsme pro Gaiu nepostradatelní? V tuto chvíli je autor přesvědčen o klíčovém významu našeho druhu, v argumentacích však často sám naráží na to, že naše současné vlastnosti nám škodí a nemůžeme je změnit. „Naše inteligence je stále ještě v dětské fázi a nemá kapacitu pro vypořádávání se s vlastními chybami.“ (Lovelock 2014, 150)