A přece kódují!

Na ribonukleové kyseliny (RNA) nahlížela věda dlouho jako na trpné prostředníky mezi dědičnou informací uloženou ve formě DNA v buněčném jádru a mašinerií ribozomů, kde podle instrukce jednoduché šroubovice RNA vzniká z jednotlivých aminokyselin řetězec bílkovinných molekul.

Malé a dlouhé nekódující RNA

Objev krátkých řetězců RNA, které nejsou přepisovány do řetězců z aminokyselin a významně se podílejí na řízení vnitřního chodu buňky, byl vítán s nemalou skepsí. Mnozí vědci viděli v těchto „RNA trpaslících“ jen úlomky dlouhých řetězců, v nichž je zakódována instrukce pro syntézu bílkovin. Ribonukleové kyseliny, které nejsou předlohou pro syntézu bílkovin, ale řídí široké spektrum nitrobuněčných procesů, si však nakonec vydobyly své místo na slunci. Dnes je označujeme jako nekódující RNA a podle délky řetězce je rozdělujeme na malé a dlouhé.

Pestrá armáda malých nekódujících RNA (snRNA) zahrnuje jednoduché řetězce složené z méně než dvou set písmen genetického kódu. Mnohé jsou ještě podstatně kratší a tvoří je 20 až 30 písmen. Výčet jejich povinností je úctyhodný. Ovlivňují aktivitu genů, a to hned několika různými způsoby. Starají se ale například i o to, aby tzv. skákající geny nepáchaly v buňkách fatální škody.

Dlouhé nekódující RNA (lncRNA) mají řetězce tvořené více než dvěma stovkami písmen genetického kódu a také ony zasahují do mnoha dějů v buňce. Podílejí se například na řízení procesů, při nichž se geny přepisují do dlouhých kódujících RNA sloužících jako předloha pro syntézu bílkovin. Podílejí se také na dalších úpravách kódujících RNA. Ovlivňují však i stav některých úseků DNA v jádru buňky a spolurozhodují o aktivitě genů.