Egyptská mumifikace má neolitické kořeny

Pouštní podmínky vytvářející přírodní mumie zřejmě kdysi inspirovaly staré Egypťany toužící po zachování lidských i zvířecích těl k vytvoření umělé mumifikace. Dosud se předpokládalo, že umělá mumifikace se začala rozvíjet až s postupující starou říší (někdy před 2500 př. n. l.) a že během předdynastického, natož neolitického období probíhala pouze přirozená mumifikace ostatků uložených do jam v horkém a suchém písku. Zdá se však, že tento předpoklad vychází z nedostatečných poznatků – k zatím nejstarším chemicky zkoumaným pohřbům totiž patřily nálezy z druhé poloviny staré říše (cca 2200 př. n. l.).

Skupina australských a britských vědců se tyto skutečnosti rozhodla změnit a podrobila chemickým rozborům řadu vzorků lněných textilií i dalších materiálů uložených v Boltonském muzeu počátkem 20. století. Nálezy pocházejí z hrobů na dvou známých lokalitách Horního Egypta (Badári a Mostagedda) a jsou datovány radiokarbonovou metodou do období badárské kultury v pozdním neolitu a do první poloviny nakádské kultury v předdynastické době, přibližně do období 4500–3350 př. n. l.

Analýza odhalila množství chemických látek ze směsi, do které byly namočeny lněné obvazy. Hlavní složku pravěkého mumifikačního mixu tvořily živočišné a rostlinné tuky, představující patrně rozpouštědlo pro další látky; přesnější původ sterolů se však většinou nepodařilo určit. V hrobech badárské kultury byly ovšem nalezeny také mastné kyseliny typické pro živočišné houby. Doklady využití mořských organismů pak v předdynastickém období v podstatě mizí, což může souviset se změnou životního stylu a nižší mobilitou obyvatel v tomto období (badárská kultura – nomádští pastevci, nakádská kultura – usedlí zemědělci) i s rozvojem mumifikačních metod. Ve vzorcích z obou časových fází byly dále objeveny rostlinné vosky, pryskyřice jehličnanů, stopy aromatických silic, přírodní ropa mořského i terestrického původu nebo rostlinné sacharidy. Textilie tak byly impregnovány různými antibakteriálními složkami, které měly zabránit rozkladu těl.

Mumifikace zřejmě probíhala i na dalších předdynastických pohřebištích – stopy pravděpodobných „pryskyřic“ jsou hlášeny například z nekropole elity v Hierakonpolis (Nakáda II, 3600–3400 př. n. l.), kde byly vzorky obvazů podrobeny mikroskopickému průzkumu. Zdá se tedy, že pro bližší informace o vývoji uchovávání těl zemřelých ve starém Egyptě, ústící v tzv. pravou mumifikaci s odstraňováním vnitřních orgánů a vysušováním těla ve směsi natronu, bude třeba chemicky analyzovat nálezy z více pravěkých pohřebišť. Nedávné výzkumy pak každopádně posouvají počátky umělé mumifikace v této zemi mrtvých minimálně o 1500 let dříve oproti původním předpokladům. (PLoS ONE 9(8): e103608. doi: 10.1371/journal.pone.0103608)