Žebernatky

Zatímco nově přečtené genomy chiméry a latimérie (viz Vesmír 93, 200, 2014/4), až na drobné přerovnání nejbližšího příbuzenstva čtvernožců, žádné zásadní přesuny v chápání fylogeneze živočichů nepodnítily, sekvence získávané z mořských bezobratlých hrozí stromu života do budoucna znatelným prořezáním a přeroubováním leckterých větví. Názornou ukMnázkou nám může být nedávno publikovaný genom náležející žebernatce emiopsis leidyi. S fylogenetickým zařazením žebernatek (Ctenophora) se to v minulosti mělo všelijak. Nejprve byly pro svůj „medúzovitý“ vzhled považovány za nejbližší příbuzné radiálně souměrných žahavců (Cnidaria), později převážila hypotéza, že se jedná o sesterskou skupinu žahavců a bilaterálně souměrných živočichů (Bilateria), kam se řadí mimo jiné obratlovci, členovci či měkkýši. Nicméně právě genomová data u žebernatek jako u posledního z hlavních živočišných kmenů stále chyběla. S jejich přispěním se nyní zdá, že žebernatky jsou vůbec nejbazálnější živočichové – žahavcům či bilateriím jsou tedy přes zdánlivě primitivní tělesnou stavbu mnohem příbuznější mořské houby (Porifera). To by pochopitelně řádně zamíchalo představami o evoluční historii některých zásadních vlastností živočišného těla. Žebernatky totiž mají poměrně komplexní nervovou soustavu s acetylcholinovými synapsemi a také mezoderm, dávající vznik celé řadě buněčných typů (mj. svalovým buňkám a mezenchymu). Právě na základě těchto znaků bývaly dříve spojovány s bilaterálně souměrnými živočichy. Jenže jak nervy, tak mezoderm chybí u houbovců, kteří se v systému náhle vmezeřili mezi žebernatky a zbytek živočištva. Zatímco u nervů se na základě analýzy příslušných genů zdá, že byly u přisedlých a intelektuálně nenáročných houbovců ztraceny sekundárně, v případě mezodermu naopak evidence svědčí pro dvojí (ne-li trojí) nezávislý vznik – jednou u žebernatek a podruhé u žahavců a (možná potřetí) bilaterií (blíže též Zrzavý J.: Fylogeneze živočišné říše. Scientia, Praha, s. 50–51, 2006). Případ žebernatky opět ukazuje, že pro pochopení evoluční historie nás samotných se nevyplatí omezovat na oblíbené modelové skupiny a nezřídka je třeba začíst se i do těch nejzaprášenějších svazků pomyslné genomové knihovny pozemského života, jež by nám snad při naší obratlovčí povýšenosti mohly na první pohled připadat nedůležité. (Nature, doi: 10.1038/nature11180)