Proč a jak nám otékají mízní uzliny

Oteklé lymfatické uzliny nevěstí nic dobrého – to je každému jasné. Jak ale k jejich otoku dochází, začínáme chápat teprve nyní. Uzliny jsou místem, kam se dendritické buňky přicházejí pochlubit s tím, co pozřely na periferii těla. Do uzliny přicházejí také lymfocyty (zejména lymfocyty T) a kontrolují, zda dendritické buňky nepřinesly kousek nějakého nebezpečného patogenu. Pokud rozpoznají nebezpečí, spouští další imunitní reakce.

Ve chvílích zvýšeného ohrožení je proto třeba zajistit rychlejší přístup lymfocytů do uzliny, aby byl nepřítel rychleji identifikován. Přístup lymfocytů je přitom regulován v podstatě mechanicky: Pokud se uzlina zvětší, může jich i více vstoupit dovnitř. Nedávná práce z časopisu Nature pak ukazuje, že v tomto procesu mají rozhodující slovo retikulární buňky, které tvoří jakousi síť či vnitřní kostru každé uzliny. Překvapením je už to, že se tyto buňky mohou stahovat nebo povolovat podobně jako hladká svalovina, a tím regulují velikost prostoru, kam se mohou lymfocyty vměstnat. Navíc nyní známe i konkrétní molekulární mechanismus, který za jejich roztažením stojí.

Prvotní impuls k roztažení uzliny podávají dendritické buňky. Pokud ty v těle narazí na nějaký patogen, objeví se na jejich povrchu proteiny známé jako CLEC-2. Když se pak dostanou do uzliny, proteiny CLEC-2 se naváží na podoplanin, další protein, tentokrát na povrchu retikulárních buněk. Po tomto kontaktu se stažené buňky uvolní, uzlina nabude na objemu a lymfocyty volně vstupují.

Stažený žaludek tak možná svědčí o jisté nervozitě, stažené uzliny jsou však naopak příznakem té nejlepší zdravotní pohody. (Nature 514, 498–502, 2014)