Voštiny

Krystalizace solí v horninových pórech mezi zrnky písku je hlavním mechanismem, jakým vznikají na povrchu pískovcových skal důlky známé jako voštiny. V podmínkách pískovcových skalních měst České republiky pochází sůl převážně z roztoků prosakujících horninovým masivem. Roztoky se na skalních stěnách odpařují a rozpuštěná sůl krystalizuje. Tam, kde jsou skalní stěny pravidelně omývány deštěm, a soli jsou tedy ze skály odstraňovány, bývá voštinová výzdoba velmi chudá nebo úplně chybí. V praxi je o tuto výzdobu (o „výzdobě“ mluvíme zcela oprávněně, protože jde o velmi dekorativní tvary) ochuzena zejména většina šikmo ukloněných stěn, na rozdíl od stěn svislých a převislých, které často pokrývají složitě uspořádané systémy jamek [1].

Jiná situace je na pískovcích mořského pobřeží, kam je sůl přinášena převážně s vodní tříští během příboje. Tam mají bohatou voštinovou výzdobu převislé, šikmé i vodorovné povrchy [2]. Při pohledu na tyto tvary si návštěvník uvyklý na české „vnitrozemské“ pískovce uvědomí, proč je vědecká terminologie těchto prvků skalního reliéfu stále tak nejednotná. Na pískovcovém mořském pobřeží např. nacházíme směsné tvary dvou forem, jež jsou v našich podmínkách velmi odlišné. Jsou to voštiny a skalní mísy, které jsou ve vnitrozemí vzácné, vázané na temena silněji tmelených pískovců a jsou řádově větší než voštiny – mají průměr v decimetrech, někdy i metrech). Skalní mísy bývají v našich podmínkách během vlhčích částí roku naplněné vodou, která v zimě často promrzá. Na jejich modelaci se proto podílí z největší části rozpouštění pískovce, zejména tmele mezi jednotlivými zrny písku.