Pilné zvíře s velikášskými sklony míří do Prahy

Málokterá česká či moravská krajina měla takovou smůlu jako jihomoravské lužní lesy dílem zničené při výstavbě Novomlýnských nádrží na Dyji, výsadbou monokultur a provedenými hydrologickými úpravami v oblasti soutoku Moravy a Dyje v nejjižnější části ČR. Stala se tím škoda nejenom na přírodě, ale také na moravské národní identitě, protože některá základní velkomoravská sídla jako Pohansko či Mikulčice a zřejmě i Břeclav původně byla ostrovy či poloostrovy v síti poměrně hlubokých říčních ramen, která pravděpodobně brázdila intenzivní lodní doprava. Řeka tehdy tekla o nějaké 4 m níže a zřejmě chránila své obyvatele lépe než vysoké skály českých hradišť. Vstupujeme do lužního lesa a je to, jako bychom přicházeli k mayským pyramidám skrytým v džungli, tedy do velmi staré, specifické kulturní krajiny, kterou si příroda vzala nazpátek.

V roce 1975 byli po dlouhé přestávce jedni z našich prvních bobrů spatřeni při ústí Kyjovky do Dyje a od té doby jsou v kraji mezi Moravou a Dyjí téměř všudypřítomní. Bobr je pozoruhodně pilné zvíře, které – jak je na první pohled vidět – funguje na biomasu. Na břehu Dyje asi 6 km nad soutokem je možné jedním pohledem přehlédnout místo, kde bobr pokácel 54 stromů a stromků! Vypadá to zde, jako kdyby Chodové vytvořili lesní zásek. Bobři se poměrně pravidelně pouští i do kmenů o šířce 60–100 cm a výšce přes 15 m, které obvykle nahlodají jen z jedné třetiny či poloviny, a to někdy dokonce na dvou či třech místech najednou. J. Netík zmiňuje případ, kdy bobři úplně ohlodali topol černý o obvodu kmene v prsní výšce 540 cm! Člověk se na jednu stranu nemůže ubránit obdivu a na druhou vzteku, pokud se bobr pustí třeba do jabloňového sadu.